Jen co Ivan Wernisch (1942) uchystal pro brněnské Druhé město Quodlibet ze své rozsáhlé práce literárního archeologa, tj. třetí díl výboru z textů těch spisovatelů, kterým dějiny nepřály a odsoudily je k zapomnění – už je tu v jeho podání „všehochuť“ další a opět staronová: v pražské Pasece právě vydali knihu s varovným titulem Kdo to čte, je prase a s podtitulem „Z Kryptadií K. J. Obrátila, příspěvků ke studiu pohlavního života našeho lidu, vybral a uspořádal Ivan Wernisch“. Jde tedy o počin, ve kterém se editor na ploše víc než dvou stovek stran ohlíží za třídílným reprintem, kterým Paseka v letech 1999 a 2000 záslužně připomněla Obrátilův původně mnohasešitový „příspěvek“, vydávaný pokoutně v letech 1932–39, v němž se navzdory rozmanitým žánrům vždycky jedná o stejné téma.
Karel Jaroslav Obrátil (1866–1945), kterého nynější edice bůhvíproč na obálce skrývá do Wernischova stínu, byl folkloristou, jehož sběr se po desetiletí soustředil skoro výhradně na texty bezprostředně umazané a prorostlé tělesností a sexualitou: na písně, básně, vyprávění, hádanky aj., v nichž brilance formy ustupuje explicitnosti vyjádření. Tedy na takové výstupy lidové tvořivosti, k nimž se váží epiteta nízký, sprostý, obscénní, vulgární, pornografický ad. a které se za každého času stávají prvním terčem, na němž si samozvaní mravokárci a cenzoři vybíjejí své frustrace a vlastní nemohoucnost. V historii měl Obrátil svého předchůdce v Janu Jeníkovi z Bratřic, v současnosti na jeho nedocenitelné úsilí navazuje asi nejsoustavněji Jan Nejedlý. S onou úvodem zmíněnou krutou a nespravedlivou výběrovostí literárních dějin samozřejmě souvisí, že Obrátil svá Kryptadia musel za první republiky vydávat pouze v omezeném nákladu a pro subskribenty – zatímco sběratelé typu Čelakovského nebo Kuldy, jimž byla cenzura základním pracovním nástrojem, pronikli na světlo okamžitě a následně byli hojně a halasně reeditováni.
Nynější Wernischem sestavená kniha je výborem zaměřeným výlučně na poezii a do jisté míry též výborem šťastně rytmizovaným, čili sledujícím motivické souvislosti, odkazy a variace, a vytvářejícím tak z knihy jednak quodlibet, jímž lze zalistovat a kdekoli se potěšit skvělým rýmem či klopotným rytmem a rovněž důmyslnými přirovnáními erotického vábení a sexuálního aktu ke karetní hře, biliáru, hudbě nebo květomluvě – a jednak takřka lineární příběh, který lze napjatě číst od začátku do konce. Výbor však po stránce ediční péče v lecčem strádá: některá Obrátilem (resp. Wernischem) vybraná čísla jsou známá ze sběru Jeníkova, jiné básně nejsou dílem anonymním, pseudonymním či prostě lidovým, ale jejich autor je zřejmý (báseň Hovno plus některé verše další jsou pro svoji výrazovou suverenitu evidentně dílem tvůrce tzv. vysoké literatury, zde konkrétně nejspíš Jaroslava Vrchlického, autora známé poémy Rytíř Smil). A proto by si titul Kdo to čte, je prase zasloužil vysvětlující a komentující prolog či epilog. A zasloužil by si jej také s ohledem na význam Obrátilův, který z celku publikace vychází jako „ten černý vzadu“.
Jako pandán k textové složce jsou v knize publikovány fotografie Lubomíra Šedivého, zacílené na vizuální projevy novodobých lidových tvůrců: jeho cyklus černobílých záběrů je však příliš prvoplánovým konceptem, jenž se soustředí na záběry symbolicky opsaných mužských a ženských pohlavních orgánů, ba častěji na jejich přímé zobrazení, a z něhož všechen komický potenciál většinou vyprchá s prvním letmým pohledem. Už jen technika, kterou dnešní umělci z lidu volí, sprej či fix na zdi, je ze své podstaty technikou nepoetickou, zbavenou veškerého kouzla, jímž přirozeně disponuje poetika lidových tvůrců opěvujících v Kryptadiích sexus a rozkoše a strasti s ním svázané. To už se spíš vyplatí vzít si co pandán Halasův a Holanův „výbor lidové poesie“ Láska a smrt, vydaný Melantrichem právě před sedmdesáti lety, a srovnávat a porovnávat a bavit se a číst…

Radim Kopáč