Melouch
Torst, 2005
Jazyk: Čeština
Kontakty
W: http://www.tresnak.cz/

Jak se vyrovnat s nespravedlností a s křivdou, která se stala kdysi? Nosit ji v sobě a hledat nějakou neexistující spravedlnost, anebo nechat tu křivdu v sobě vyhořet, vydoutnat, aby z ní zbyla navždycky jen a jen vzpomínka a s ní vzdálená pachuť? Vlastimil Třešňák (1950) se ve své novele Melouch (232 s.) snaží jít na křivdu z minulosti z několika stran, vždyť i on se stále vyrovnává s mnoha věcmi, které mu asi zůstanou leitmotivem pro celý jeho život. Nikdo se nemůže po letech v exilu divit – nelze to než chápat, ale souhlasit s tím?

Problematická je novela hned z několika směrů. Tím prvním je to, jak se tu prolínají dva světy – svět mládí, tedy 60. let, kdy jedna malá karlínská bigbítová kapela (s „the“ na začátku názvu) zkoušela v jednom z mostních pilířů karlínského viaduktu. Druhým světem je současnost, tedy pravděpodobně současnost, kterou přežívá a o níž vypráví jeden z hráčů někdejší kapely s „the“ na začátku názvu, Waltr Florian. Zatímco svět „tehdy“ je vyprávěn ve třetí osobě, svět „nyní“ je v osobě první. A zatímco „tehdy“ se dá pitomost patnáctiletých kluků chápat celkem s úsměvem a jistou příjemnou retro náladou, pitomost dnešního pětapadesátníka je spíš politováníhodná. Florian, hrající nyní na kytaru v nejpokleslejší barové skupině, nikam od těch 60. let nepostoupil, nevyrostl, pořád mu zní v hlavě ti The Pretty Things, je to poslední z posledních lůzrů, který ztratil úplně všechno, ale přece jen je v něm nějaká síla, která mu nedovolí vypít se až do neživotnosti. Florian nežije, Florian prostě je. A je k tomu bytí úplně a naprosto prázdný, člověk bez jakéhokoliv cíle, jehož „zábavou“ je – kromě pití – sledování televize v okolních oknech, která vídá ze svého bytu. Možná vezme zavděk, když se kvůli někdejší kauze zrady vrátí jeho někdejších spoluhráči, kteří jsou rozprchlí po světě (a to doslova, kamarád Hantl žije v Austrálii, kamarád Fučko Fero Franc se chystá do Belgie). Možná. Tehdy se jim – a hlavně jemu – vrátí celý trochu zakyslý příběh z 60. let. Příběh o zradě a velmi studené pomstě…

Kdyby se to slušelo, určitě by se měl dát dohromady s tímhle bojem s minulostí, s tím rychlošípáckým naivním bojem za někdejší i současnou spravedlnost také opravdový boj Vlastimila Třešňáka s jeho někdejšími vyšetřovateli StB. Jenže to by byla asi nejjednodušší a nejnespolehlivější metoda, s níž by se tato novela dala vysvětlovat. A taky se to nesluší, srovnávat Floriana s Třešňákem. Spíš je podstatnější, že Waltr Florian je naprosto bez vlastností, skořepina dávno mrtvého fosilního tvora, který doposud nějak dokáže žít, vegetovat. Je mu to jedno a jeho pomsta – bombový atentát – se u tohoto člověka zdá jako naprosto nereálná a neproveditelná. A přece je to pomsta ze světa, který Třešňák popisuje už léta, Florian je bratrancem všech těch postav z Třešňákových písní i knih. Pokud s ním začneme soucítit, je to nejhorší, co můžeme udělat. Pokud ho budeme nenávidět, musí nám od prvního objevení se být nepříjemný, papírový a nelidsky blbý. Jeho prázdné řeči a ztracené pointy vtipů někde poletují ve vzduchu nad ním. Co s takovým hrdinou, který vyhodí svou minulost do povětří? Není to nakonec zoufalý čin zoufalého člověka, prázdný manifest prvoka?

Myslím, že s takovým hrdinou, jako je Florian, nic udělat nemůžeme, s ním nelze nic, protože je ve své podstatě nevymýtitelný, nestravitelný a stálý. I když do něj budeme stále narážet, protože všude, kde se objeví, tak trčí. Celý Třešňákův Melouch je přesně takový, jako jeho hlavní hrdina a vypravěč. Vyčuhující, bez výraznější chuti a přece smradlavě přítomný. Nejde o to, že takováhle knížka nepatří k tomu nejlepšímu, co Třešňák kdy udělal (napsal, nakreslil, zazpíval), ba co víc, možná je to to nejhorší, co kdy vůbec Třešňák napsal, takové zakoktané zachrchlání. Jde o to, že i ten největší a nejposlednější prvok má právo svůj život a neměl by se v něm nechat vyjebávat od těch, co jsou jen maličko nad ním. Což si Waltr Florian uvědomuje, a svou vlastní, byť nepříliš razantní silou se snaží udělat pořádek ve svém světě, vyúčtovat si sám za sebe, když je nějaká vyšší spravedlnost v háji, vzít to jako melouch a nečekat, že by se s ním někdo bavil jako se stálým zaměstnancem. To, že je prázdný a nijaký, totiž odráží celý ten svět kolem něj.

Michal Jareš

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Torst
Rok: 2005