Lubomír Martínek

Olej do ohně

Olej do ohně
Paseka, 2007
Jazyk: Čeština
Ocenění
 2008 Magnesia Litera – Próza

„Špinavý, chudý, hlučný, přelidněný přístav byl jako stvořený k pozorování vztahů, jež mohou nastat mezi pronásledovaným a pronásledovatelem, vyšetřovaným a vyšetřovatelem… byl útočištěm, kam směřovali uprchlíci z válek, genocid, diktatur, klanů, rodin i totalit nejrůznějších barev košil… V přístavu bylo těžké nebýt zatažen do jejich minulosti, která z nich při kdejaké příležitosti vypadávala…“ Tak charakterizuje dějiště svého povídkového cyklu Olej do ohně Lubomír Martínek (1954), autor, který na sklonku československé totality emigroval do Francie a jenž zasvětil podstatnou část literárního a především esejistického díla fenoménu novodobého nomádství a emigrantství (např. v knihách Mys dobré beznaděje, Nomad´s Land, Palimpsest, Sine loco – sine anno aj.).
Tím, že člověk většinou nedobrovolně opustí rodiště, přátele, zemi, kde jsou uloženy jeho niterné kotvy, stává se podle Martínkových slov bytostí, jež přežívá exil díky pracně budovanému pocitu nezávislosti na čemkoli, co jiného člověka, který nebyl postižený vnějším či vnitřním exodem, spoutává a omezuje. Abychom mohli exilovou situaci přežít, musíme se chtě nechtě stát do jisté míry sobci, vyhraněnými egoisty, jejichž vnitřní i vnější svět se stává vězením, sevřeností a koncentrací na vlastní úděl. To je však druhá strana exilu, připustíme-li, že tou první je vědomí nezakotvenosti, poskytující člověku záblesk jakési paradoxní svobody, velmi často spojený – a tak je tomu téměř ve všech Martínkových povídkách – s jistým druhem manipulační hry nebo s poznáním, že exulant nemá co ztratit, a tak může, ba musí hrát vabank.
Martínkovy psychologizující texty z Oleje do ohně se proto soustřeďují až na proustovské sondy do niterných stavů a pocitů jednotlivých protagonistů povídek, většinou zkrachovaných nebo až na hranici zákonnosti se pohybujících bytostí, jež touží paměť spíš ztratit než se jí zabývat. Tak se leitmotivem těchto próz stává jakési pokřivené, někdy až krutě vyvzdorované carpe diem, které však automaticky neznamená, že by se hrdinové povídek dokázali lehce zbavit minulosti a nemyslet na budoucnost.
Pravděpodobně nejvíce psychologicky propracovaná je hned vstupní povídka Nemilostný příběh, která je dialogem i soubojem dvou k sobě připoutaných lidí – umělců s rozdílnými a nevyrovnanými povahami, kteří se chtějí rozejít, ale nemají k rozchodu sílu. Mužský protagonista je sochařem, který se kvůli milostnému propletenci s egoistickou a dominantní ženou, kdysi zpěvačkou a hudebnicí, dnes stárnoucím stvořením, zřekl svého umění, aby „použil“ kreativitu na zničení své trapičské přítelkyně. Pochopí, že jediným způsobem, jak nahlodat zbytnělé ženské ego, je zasáhnout milenku právě tam, kde ona staví svůj vnitřní svět na sebevědomí a schopnosti ovládat druhé lidi. Muž se na čas stane dobrovolným otrokem, loutkou, která pasivně, ochotou a poslušností, klene ženinu sebestřednost až k vrcholu, kdy se osobnost láme do zkázy a sebedestrukce.
Martínkovi niterní bezdomovci, tuláci a ahasverové často používají tohoto „loutkovitého“ triku k tomu, aby kolizi mezi pronásledovanými a pronásledovateli hnali ad absurdum k uhrančivému, avšak pustému ostrovu, který jim zbyl jako náhrada za opuštěný domov. K takové substituci se Martínkovi hrdinové bezvýhradně upínají ve víře, že i v exilovém vzduchoprázdnu je možné sklenout obrovitý dům niternosti, plný vztahů pojednaných až s baudelairovskou vervou, které však většinou uvíznou na mělčině samoty, jíž plně vystihuje obraz přístavního ghetta, do sebe zavinutý svět města (je to snad Marseille, nebo Le Havre?).
V povídce Loučení jsme svědky posledního setkání muže a ženy, která je těhotná a chce při slavnostní večeři v restauraci oznámit muži, že spolu čekají dítě. Aktér povídky a v druhém plánu i vypravěč spouštějí nejprve sondu k tomu, co znamená pro vyhnance být otcem, nést rodičovskou odpovědnost a přivést potomka do přelidněného a zkázonosného světa. Martínek zde s mírou autobiografických zkušeností manifestuje i pokřivenost otcovství a rodinných vztahů, kterou si odnesl jako neblahé dědictví z totality. Každý uzurpátorský režim, včetně systémů ortodoxně náboženských, pokládá idealizovanou rodinu za základní kámen společnosti a dějin. Hrdina Martínkovy povídky si falešný ideál rodiny odnesl do Francie jako ohnivé stigma, které se může paradoxně rozvinout právě v exilově nepřirozených podmínkách. Podobně jako v Nemilostném příběhu dochází i v tomto nešťastném milostném vztahu ke sváru a k přání ho svobodně a beztrestně opustit. Ona nezávaznost, ale i krutost muže je dána tím, že v závěru tohoto velkého loučení sdělí těhotné přítelkyni, že dítě nemůže být jeho, protože před časem podstoupil sterilizaci.
Martínkovy neironické a sugestivně psychologické exkurze do duší vyděděnců přežívajících v přístavním labyrintu nejsou však pouhou esencí exilového údělu a nomádství moderního člověka. Naznačují, že stejným syndromem nezakotvenosti trpí i ti, kteří nebyli odněkud vyhnáni nebo nevyhnali sami sebe. V devíti povídkách Martínek napovídá, že už jsme tak propadli démonům lhostejnosti a egoismu, střídajícím kdysi snad pozitivní individualismus, že nás druhý člověk interesuje jenom tehdy, když je ochotný podlehnout naší manipulační hře nebo když nám nastaví zrcadlo, v němž zas hledáme svou sobectvím impregnovanou tvář.

Jan Suk

 

Rozhovor o knize s Ondřejem Horákem Nenamlouvejme si, že se něco zlepší (Lidové noviny, 26. 4. 2007)

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Paseka
Rok: 2007
Ocenění
 2008 Magnesia Litera – Próza