Ludvík Vaculík (1926) je spisovatel známý, notně známý, a aby také nebyl známý, když pořád píše o sobě, pořád předkládá veřejnosti na odiv své názory, své partnerské propletence, své rodinné a rodičovské idyly – a dočítáme se o něm v jeho nové knize Polepšené pěsničky že „hojně vydáván začal být v devadesátých letech“. Jenže také v letech šedesátých autorovi vydali všechno, co dokončil: namátkou Sekyru a Rušný dům. Později mu vyšlo v samizdatu všechno, co pro něj napsal (na samizdatových edicích má právě on velkou zásluhu) – a po roce 1989 Vaculíkovi vychází vše, co napíše, čili i to, co zrovna napsat nemusel, čili i pubertální deníčky. Leč nebudeme daleko od pravdy, když povíme, že v posledních třinácti letech sice spisovatel zaujal románem Loučení k Panně, jinak však vydává buď starší texty, anebo tak či onak paběrkuje. Příkladem takového paběrkování je i ona okázale vypravená vaculíkovská publikace Polepšené pěsničky.

Prý je to kniha nevídaná, ba zvláštní, dokonce prý to má být „kniha-hra“, kterou můžeme číst od začátku do konce anebo v ní listovat z jednoho oddílu do druhého, jak se dočítáme na přebalu publikace. Na tom ovšem není pranic zvláštního ani nevídaného, takových knih vychází denně přemnoho, ale tady už jsme u jádru pudla: dokonce i tak banální věta, že tuto „nevídanou“ knížku lze číst od začátku do konce, zrcadlí pošetilý vaculíkovský kult, který se tyčí jak stromy do nebes. Na první pohled jde všehovšudy o zpěvník valašských písniček, a po těch rád sáhne kdekdo, Valaši jako Nevalaši, ať se v nich píše třeba o prašivých židáčcích nebo že „zhodíl sem jich do hoven / nech je duša v péří!“ Ale to se čtenáři zdá jedině zpočátku: Je to Vaculíkova kniha o Vaculíkovi, o jeho rodině a přátelích, o tom, kde a s kým si zpívá. A zdaleka nejde jen o písničky z autorova rodného Valašska: kamkoli prozaik a publicista přijel, vždy měl při sobě zpěvníček antifašistických písní, třeba v albánštině…

A těch rodinných fotografií! Vaculík v domáckém, Vaculík v bazénu, Vaculíkova choť s Cibulkovými seznamy, Vaculík s vnoučaty, Vaculík se všemi, Vaculíkova parta z PEN-klubu, Vaculík se státní vlajkou… – ale najdeme tu i fotografické akty bez Vaculíka. Je zde spousta jiných písniček, nejenom valašských, a jsou sem připojeny rovněž „Nové vlastenecké písně“ z let osmdesátých, patřící k žánru politické častušky, neboli texty, jimiž si Vaculík utahoval z tupoty starého režimu. Jenže vaculíkovské společenství, které se na nás z knihy přímo vyvaluje spolu s upovídanými autorovými rozprávkami o tzv. pěsničkách, to je společenství otevřených úst: vždyť i ta socha na obálce si zpívá, a jak! Má k tomu být přiloženo cédéčko a z něho prý uslyšíte To nejlepší z Vaculíka.

Svého času si Milan Kundera v Žertu kladl otázku, zda všechno to folklorní a amatérské zpívání, juchání a výskání není něco, co sice na první zdání působí příjemně a přirozeně, jestli ale nejde jenom o takovou zástěrku, jak přenést mysl jinam, obloudit se, obalamutit sebe i jiné. Třeba že se bude do otupění zpívat se slzami v očích, že „všichni Keltové jsou Valaši…“ V akademickém slovníku se dočtete, že Vaculík je v prvé řadě publicista, až v druhé řadě spisovatel. Teď by se mohlo zdát, že by autor chtěl být svatořečen jako blažený prozpěvovatel prostoduchých veršíků jako „salátu, octa, okurek / děvče je jak turek“. Vskutku se to zdá být takové miloučké, sousedské, baráčnické, furiantské – není však i v této knize vydané pro rozvětvenou Vaculíkovu rodinu a pár přátel klíč k otázce, proč už spisovatel nikdy nenapsal tak dobrou knihu, jakou kdysi byla jeho Morčata? Pořád polepšoval, i ty písničky, sám se ale jako spisovatel valně nepolepšil.

Vladimír Novotný