Spisovatel a novinář Ludvík Vaculík (23. července 1926 Brumov – 6. června 2015 Dobřichovice) absolvoval dvouletou odbornou obuvnickou školu (1941–1943) a obchodní školu pro zahr. obchod (1944–1946), v letech 1946–1950 studoval politicko-novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální v Praze. V 50. letech byl zaměstnaný jako vychovatel, později jako redaktor v nakl. Rudé právo a v týdeníku Beseda venkovské rodiny. V roce 1958 přešel do Československého rozhlasu, kde se soustředil především na žánr reportáže; v letech 1965–1969 pracoval v týdeníku Literární noviny (později Literární listy, Listy). Po zákazu časopisu si zvolil svobodné povolání. V 70. a 80. letech se aktivně podílel na zrodu a rozvoji samizdatu – a to jako autor, editor i vydavatel (edice Petlice, časopis Obsah); do oficiálního společenského života a literatury se vrátil po r. 1989. Ludvík Vaculík je laureátem Ceny Jaroslava Seiferta (1987), Ceny Karla Čapka (2002), Státní ceny za literaturu (2008) a Ceny Ferdinanda Peroutky (2010).
Ludvík Vaculík
Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
---|---|---|---|---|
Postel | České centrum Mezinárodního PEN klubu | 2020 | ||
Jsme v nebi | Jaroslava Jiskrová - Máj, Dokořán | 2015 | ||
Další tisíce | Atlantis | 2015 | ||
Korespondence Janouch / Vaculík | Mladá fronta | 2012 | ||
Říp nevybuchl. Poslední slova 2008–2012 | Dokořán, Jaroslava Jiskrová - Máj | 2012 | ||
Koza na trati | Pavel Ševčík - Veduta | 2011 | ||
Tisíce slov | Atlantis | 2009 | ||
Petr má medvěda nebo co | Meander | 2008 | ||
Dřevěná mysl | Dokořán | 2008 | ||
Hodiny klavíru | Atlantis | 2007 |
2008 Státní cena za literaturu |
|
Polepšené pěsničky | Máj a Dokořán | 2006 | ||
Vážený pane Mikule | Olomouc | 2003 | ||
Loučení k panně | Atlantis | 2002 | ||
Poslední slovo | Paseka | 2002 | ||
Cesta na Praděd | Atlantis | 2001 | ||
Nepaměti | Mladá fronta | 1998 | ||
Nad jezerem škaredě hrát | Ivo Železný | 1996 | ||
Milí spolužáci! | Mladá fronta | 1995 | ||
Poco rubato | Fragment | 1994 | ||
Jak se dělá chlapec | Atlantis | 1993 | ||
Morčata | Československý spisovatel | 1991 | NL | DE | EN | PL | |
Stará dáma se baví | Lidové noviny | 1991 | ||
Český snář | Atlantis | 1990 | ||
Jaro je tady | Mladá fronta | 1990 | ||
Srpnový rok | Mladá fronta | 1990 | ||
Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského | Scéna | 1990 | ||
Sekyra | Československý spisovatel | 1966 | PL | |
Vidět svět novýma očima | Studijní oddělení Československého rozhlasu | 1965 | ||
Rušný dům | Československý spisovatel | 1963 | ||
Na farmě mládeže | Knihovnička stranického pracovníka | 1958 |

Dřevěná mysl

Vážený pane Mikule

Loučení k panně

Poslední slovo

Cesta na Praděd

Nepaměti

Nad jezerem škaredě hrát

Milí spolužáci!

Poco rubato

Jak se dělá chlapec

Morčata

Stará dáma se baví

Český snář

Jaro je tady

Srpnový rok

Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského

Sekyra

Vidět svět novýma očima

Rušný dům

Na farmě mládeže
Cena | Rok | Země |
---|---|---|
Státní cena za literaturu | 2008 | Česká republika |
Z recenzí
Vaculík si podržuje napětí a bystrost ve stylu a částečně i v úsudku. Jeho krátké, dynamicky stavěné, až zkratkovité, přitom barvité věty působí i nadále moderně, současně, byť autorův slovosled obsahuje archaizující prvky. Jistě, to je stará známá vaculíkovština; pouze připomínáme, že nadále platí a esteticky funguje.
—Josef Chuchma
MF DNES
Vaculíkovo dílo má těžiště jednak v politicky angažované publicistice, v níž dominuje žánr fejetonu, a jednak v prozaických pracích, které kombinují osobní zážitky s fikcí. První Vaculíkovy knihy (Na farmě mládeže, Rušný dům, Sekyra), vydané v letech 1958–1966, zachycují postupující autorovu deziluzi z komunistické ideologie, k níž se spisovatel hlásil od poloviny 40. let; krásnou literaturu tu obohacují prvky novinařiny, případně esejistiky. Po experimentální novele Morčata (v samizdatu 1973, oficiálně 1991), metafoře agresivní a nadosobní moci, následovaly autobiografický Český snář (1981, 1990), rozsáhlý opus přibližující čtenáři prostředí českého disentu, a zpráva o peripetiích vzniku a rozpadu jednoho vztahu – titul Jak se dělá chlapec (1993). V porevolučních letech Vaculík vydal několik svazků své korespondence (s Ivanem Kadlečíkem: Poco rubato, 1994; s Janem Šimsou: Vážený pane Mikule, 2003), deníkových záznamů (Milí spolužáci!, 1995; Nepaměti, 1998) a souborů fejetonů (Jaro je tady, 1990; Srpnový rok, 1990; Stará dáma se baví, 1991; Nad jezerem škaredě hrát, 1996; Poslední slovo, 2002). Dokončil také dva nové, respektive staronové romány: Cestu na Praděd, která z velké části vznikla už na konci 60. let, a Loučení k panně. Zatímco první z titulů má charakter různorodého cestovního deníku z českých vesnic, kterými spisovatel projíždí ve voze taženém párem koní, v druhé knížce Vaculík navazuje na téma prózy Jak se dělá chlapec – vpouští čtenáře do intimního prostoru mezi sebou a svou mladičkou milenkou.
(rk)
Medailon je aktuální k 1. říjnu 2008.