Číst Šrutovu novou knížku pro děti je radost. Příšerky a příšeři, kteří se mu zrodili pod rukama a které v barevných ilustracích zachytila – trochu šalamounovským rukopisem – Galina Miklínová (1970), mají tak silný rytmus a rým, že čtenáře už po pár verších vybízejí ke skandování, ne-li přímo k tomu, aby popadl kytaru, hrábl do strun a verše zhudebnil. Třeba ty v básní Co říká labuť huse: „No tak, huso, nebuď labuť, / svět je krásný, tak se probuď, / a dokud tě na pekáči / neobrátí na záda, / křič: Život je paráda!“

Pavel Šrut (1940) jednotlivé minipříběhy – v knize jich jsou necelé čtyři desítky – vždycky pointuje, ale upouští od explicitního moralizování a pouček; skoro naopak: Hrdinové jeho poezie pro děti dělají občas pěkné rošťárny, i když k takovým alotriím, která na nebohých vesničanech provádějí Bushovi Max a Mořic, mají ještě hodně daleko. A kdo jsou ti hrdinové? Šrut se rozletěl prostorem i časem: za Drákulou do Rumunska, za mamutem do doby ledové, za rytířem do středověku. V některých říkadlech pouhopouhé „věci / dělají mi hrozné věci“, jindy text ovládnou zvířata, třeba chytrá straka převlečená za slepici, anebo ondatra s jazykem na vestě, ke slovu se samozřejmě dostanou i titulní příšerky a příšeři – je jich celá řada: Dobroun a Zloun, Mlaskal, Chroustal, Pažral, Stejskal, Prašoun, Flaškoun, Lichožrout, ba dokonce „nejstrašnější z příšeráků“, který „jmenuje se Nic“.

Šrutova inteligentní kombinace fantazie s citem pro nonsens a jazykovou komiku (nejraději si autor hraje s idiomy a se záporkou „ne“, s jejíž pomocí vysílá do světa kuriozní dvojice nemehlo a mehlo, štovice a neštovice aj.) má svoje kořeny nejspíš v poezii Edwarda Leara a v Morgensternově groteskní lyrice – ostatně právě jemu a jeho „košileli“ básník skládá v závěru knížky veršovaný hold. A máme-li zůstat v Čechách, řadu Šrutových textů by myslím podepsal i autor Písniček bez muziky Emanuel Frynta.

Všechny „patálie, lapálie, trampoty“, které autor do své nové sbírky uzavřel, končí trochu atypická Báseň na slovo smrt: Připomíná čtenáři, že Pavel Šrut není jenom tvůrce všelijakých kulišáren a radostí pro malé čtenáře, ale také básníkem Papírových polobotek nebo Zlé milé – knih, které ukazují jeho druhou tvář, zřetelně tragičtější, smutnou a unavenou, snad i krapet rezignovanou. A že tyto tváře, podle zákonu akce a reakce, spolu nerozdělitelně souvisejí.

Radim Kopáč