Josef Kroutvor

Rozsypaný čaj

Rozsypaný čaj
Klokočí a Knihovna Jana Drdy, 2005
Jazyk: Čeština
Autorská práva v zahraničí
Dilia
W: http://www.dilia.cz

Josef Kroutvor rozděluje svou literární práci téměř rovnoměrně do tří oblastí. Jeho rozsáhlé studie, eseje a jiné odborné texty se váží k osobnostem výtvarného, případně literárního života (Schiele, Váchal, Sopko, Mácha aj.). Kroutvor je rovněž vytříbeným esejistou jemně filigránských odstínů s nádechem stesku a dekadence. Takový modus textů uplatnil nejvíce v knihách Benátky (1992), Café fatal (1998), Dandy a manekýna (1999), Města a ostrovy (2002). Do třetice je také dobrým básníkem. Verše před léty shrnul do objemného i objevného svazku Fernety (1999) a lyrický tón vyznačuje ostatně vše, čeho se tento estetizující dandy současné doby a tulák po stopách zanikající krásy dotkne.

Zdá se, že v poslední době míří Kroutvorova cesta k mlčenlivosti a k lakoničnosti. Obrazy a fresky jsou střídány miniaturami, zdrobnělinami a skicami z básníkova cestovního itineráře. Jestliže i romantikův portrét v knize Můj Mácha (2003) byl fragmentární a mozaikovitý, pak strohost, náznak ústící v metaforu a výraznou pointu, vyznačují myšlenky a deníkové záznamy, objevující se v jeho zatím poslední knize Rozsypaný čaj.

Navzdory určité „koncentrované roztěkanosti“ má Rozsypaný čaj vnitřně pevnou čtyřdílnou architekturu. Prvá část knihy s názvem Vyplavené dřevo (Drifwood) napovídá, že autor už o nic zásadního a šokujícího neusiluje, stojí metaforicky na mořském břehu a vyčkává, co k jeho nohám vyvrhne hlubina a příboj vln. Přesto právě do této části knihy Kroutvor zakresluje přesně obrysy svého uměleckého i lidského údělu. Znovu se tu o slovo hlásí jeho frankofonní smýšlení a orientace, ale především ona ustavičná „cesta na jih“, do provensálského či toskánského Středomoří, kde se evropská kultura kdysi zrodila na troskách antiky a Byzance, propojené s Orientem. Je to kultura přístavů, románských sloupů s tajemnými zjeveními a bájnými gryfy, s pohanskou podobou pramáti Evy, jakoby vyjmutou z metamorfóz Venušiných a z Ovidiových úvah o nestálosti a proměnlivosti bohů i jejich kultů. „Tato kultura ještě fabulovala a byla svým způsobem poselstvím,“ píše autor v miniatuře pojednávající o jeho lásce k přístavům. V druhém oddílu, nazvaném Rozsypaný čaj, jako by na čtenáře dýchlo a něco z východní meditace a askeze, promítající se u Kroutvora mimo jiné do úsilí i formálně osekat evropskou slovní košatost do minimalismu haiku nebo jiných východních forem, známých ze staré japonské a čínské poezie. Přesto se do jeho téměř aforistických sentencí vtěsnala mapa jedné francouzské cesty, začínající na německém venkově u Ihringen a pokračující přes neopominutelnou Paříž kolem kostelíků středofrancouzských pastýřů až do hornoprovensálského Dieulefit, města, které – jak plyne z názvu – „stvořil Bůh“. Oklikou přes francouzská zákoutí a zátiší se autor vrací do reynkovských Čech, do krajin nikoli tichých, ale spíš mlčenlivých, ke slovům a pomlkám mezi nimi, k „dřevěným plotům a žebříkům, k okrajům stránek“. Uznává tak hluboký smysl periferních jevů, toho, co není ve středu pozornosti, ale co utváří pevnou strukturu zarámovaného obrazu.

V třetí části, v Trhacím kalendáři, se objevují náznaky až flaubertovsky vnímaného venkovanství, obrázky z jihočeského Kramolína u Třeboně, kde má básník venkovské sídlo a kde po většinu roku žije. V těchto zápiscích jako by se vracel nejen k tomu, co s nadsázkou můžeme nazvat „českým lidovým barokem“ a vesnickými folklorními ohlasy, ale co je rovněž spojeno s Gaiou, bohyní země a rodičkou všeho živého. „Co zmizí z krajiny, zmizí i z lidské duše“ poznává Josef Kroutvor právě tady, v kraji s nízkým a potemnělým zimním obzorem a s „rozsypaným čajem“ ptačích stop na sněhu, jak je ve svých grafických listech pojednal jiný rudimentární venkovan a zároveň jižan evropského severu Bohuslav Reynek.

Teprve ve čtvrté větě této symbolicky symfonické skladby se autor dostává k rozměrnějším textovým kresbám, k zvláštní formě baudelairovských básní v próze, jež označuje příznačně jako „sgrafita“, tedy jako kresbu na zdi, na kameni nebo na cihle coby dílku velkoplošné kompozice celé stavby. Inspirace jihočeskou Třeboní, již básník označuje jako „město renesančních psaníček a sgrafit“, stejně jako Reynkovým Petrkovem nebo fenoménem „čajových zahrad“ na svazích posvátných čínských a japonských hor, je zjevná.

V nové knize Josefa Kroutvora ubývá bizarnosti, ironie a melancholie z jeho předchozích svazků a přibývá sympatické slovní asketičnosti, mnišství, které však není důsledkem a projevem básníkovy osamělosti, ale spíš náznakem jeho splynutí s lidským společenstvím a s jeho dimenzí kulturní, etickou a samozřejmě i skrytě lyrickou.

Jan Suk

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Klokočí a Knihovna Jana Drdy
Rok: 2005
Autorská práva v zahraničí
Dilia