Vůči pomíjivosti novinových článků vystavěl Stanislav Komárek (1958) už několikero zátarasů v podobě jejich knižního vydání. V úvodu toho prozatím posledního, vydaného nakladatelstvím Dokořán, hovoří autor o kazatelském smyslu takového počínání. Zda se podařilo uspořádat setkání efemérní denní publicistiky s trvalostí knižní publikace i tentokrát, toť otázka pro následující řádky.
V literárních kruzích je profesor přírodních věd Stanislav Komárek známý jako romanopisec a básník, vědec s charismatem květnaté řeči, vyžívající se v chůzi po okrajích kulturních i žánrových. Zřejmě proto má nejprůkaznější pozici jeho esejistika a sloupky, jež jsou vítány v tištěných médiích coby vtipná ilustrace momentálního dění, jako popularizující náhled i bystré glosátorství paralel mezi marnotratností lidského snažení a hemžením kdejakého hmyzu či plevelné rostliny. Ten nejčerstvější sběr nese název Sloupoví aneb Postila a sdružuje autorovu publicistiku z let 2005–07.
Záběr Komárkův naštěstí není bezbřehý, postrádá aspiraci na všeználkovství. Autor svoji rozkošatělou intelektuálskou hravost celkem jednoznačně opírá o tři kruciální oblasti: v souzvuku s názvem sledované knihy lze říci že o tři sloupy – o filosofii, přírodu a estetiku, a to vše s fundací historické zkušenosti. Komárek perlí v prostoru i v mezerách, v binárních pojmech, sebejistě mapuje vratké vědomí rozdílu mezi jednoduchostí a zjednodušením, relativizací a vyvážeností, hledáním předobrazů i zrcadlení, s askezí i žízní po životě. S nadsázkou i ironií zavěšuje svá konstatování mezi mikro- a makrokosmy, aby následně bohorovně poukázal k tomu, že skutečně velké není to, co je vidět na první pohled, nebo co je momentálně vyzdviženo na piedestal trendů, módnosti – to, co padlo za oběť obdivu a davové hysterie.
Nutný díl moralizátorství a mentorování autor zahalil do nezpochybnitelných pravd, které jsou ovšem natolik svěží, že čtenáře nepobouří. Když tvrdí, že „základní aspekt lidství spočívá mimo jiné v tom, že neuděláme vše, co bychom technicky mohli“, nelze než souhlasit. Podobně jako s nesmířlivou kritikou konzumerismu a manipulace, s pozicí zaujatou „proti masám“, ne však „proti všem“. Podle daného vzoru je snazší smířit se s existencí ptačí chřipky než se skutečností, že žijeme v éře, kdy „se kvalita básníka měří počtem prodaných výtisků a kvalita vědeckého pracoviště objemem přidělených grantů“.
Kniha Komárkových textů je utříděna tematicky do přehledných kategorií: o biologii, o kultech, slovech, polaritách i kultuře. V koncentrované formě z ní vysvítá, že autor mluví hodně a rád, že kupodivu má často i o čem a že do stereotypu upadá spíš programově. Výsledkem může být dokonce poznání, že zde není řečeno cosi výlučně objevného, co by neleželo před zraky. Úvahy o tom, zda apokalypsa přijde proto, že jsme si ji přivolali nebo zavinili, jsou osvěživé neobvyklým nasvícením, okouzlujícím shlukem souvislostí. Komárek je kritik i komentátor paušalizace a zneužívání pojmů, ne bojovník a vymítač. V jeho podání obsahuje i upozornění na „inflaci slov“ cosi povzbuzujícího…
Že se někdy může zdát, že se zde marně mluví o marnosti? Ale jistě. Stanislav Komárek je akademikem deprese, kterou lze přijmout s optimismem, a teoretikem konečné spravedlnosti všeobecného zániku, jenž lehce a vtipně dokazuje, že z globálního pohledu ještě bizarní nemusí být příznakem výjimečného.

Milena M. Marešová

Převzato z: ČRo 3 – Vltava 19. května 2008