V renomovaném nakladatelství Dauphin pokračují s vydáváním Spisů Vladimíra Körnera – tedy literárního díla spisovatele a scenáristy, které tvoří klasickou hodnotu našeho poválečného písemnictví. Připomeňme, že zprvu měly být Spisy vydávány v olomouckém „družstvu nakladatelů“ Periplum, vzápětí však nalezly příslovečné domovské právo v Dauphinu a mají se tam čile k světu. A to znamená, že vydávání Spisů podstupuje také určité drobné změny, což si můžeme předběžně zrekapitulovat i v okamžiku, kdy se na pultech našich knihkupectví objevily dva zbrusu nové svazky.

Jak jsme konstatovali, výlučným vydavatelem Körnerových Spisů se stal Dauphin, celým názvem Dauphin Daniela Podhradského – a znovu je třeba zdůraznit, že toto vydávání se tu odehrává v duchu více či méně sympatické improvizace: zdůrazněmež, že vskutku v prvé řadě sympatické. Tak například jako vůbec první svazek Spisů vyšel titul, v němž jsme našli jednak vícekrát vydanou Psí kůži (Huncleder), jednak vůbec poprvé uveřejněnou novelu Kámen nářku, která tudíž měla svou premiéru rovnou v autorových Spisech. Přitom se ovšem na záložce psalo, že jde o „chystaný projekt Spisů“ a na obálce a v patitulu se nalezlo konstatování, že jde o svazek osmý, v tiráži však o tom nepadla ani zmínka. A chyběly též veškeré informace, kolik svazků má mít připravovaný projekt, v jakém pořadí budou vycházet, co všechno má projekt zahrnovat – například zda i filmové scénáře, či nikoli.

To se projasnilo až při souběžném vydání svazku desátého – a naštěstí i prvního, který obsahoval autorovy rané prózy Slepé rameno a Střepiny v trávě, zatímco ten desátý se stal další premiérou svého druhu: šlo totiž o knižní podobu scénáře k filmu Krev zmizelého. Především jsme se však mohli dočíst, kolik svazků mají Spisy mít: hned dvanáct! A to včetně Vzpomínek, jejichž existenci či možnost vydání sám Körner občas rafinovaně popírá, čímž zvyšuje jejich čtenářskou atraktivnost. Také se ustálila ediční podoba Spisů: jejich editor Michal Jareš v ediční poznámce počínaje oběma svazky, vydanými na rozhraní roku 2005 a 2006, pečlivě a v uvážlivém průřezu zaznamenává dobovou recepci díla včetně textu doslovů aj., čímž jakoby v zpětném zrcátku před čtenáři předestírá taktéž určitou kritickou vizitku zvláště let šedesátých a sedmdesátých. Jisté nejasnosti však nicméně ještě přetrvávaly.

A zmizely ze světa teprve nyní, kdy se objevily další dva svazky Spisů. Jednak svazek očíslovaný jako druhý, sestavený z próz Adelheid, Zánik samoty Berhof a Zrození horského pramene (tedy z textů dávných třicet až čtyřicet let a ve všech třech případech i zfilmovaných) – jednak i svazek vedený jako šestý. A právě ten zjednal v čtenářstvu jasno: předtím jsme se totiž mohli dočíst, že ve Spisech vyjdou prózy Svíbský les a Post bellum, ač pod tímto souhrnným názvem nevyšly; teď se respektuje původní knižní vydání z roku 1986, kdy Vladimír Körner spojil oba tyto tematicky sdružené příběhy do jednoho textu pod názvem Post bellum 1866; jde tedy o texty situované do rakousko-pruské války z tohoto roku. S touto dvojprózou sui generis pak zcela přirozeně sounáleží právě novela Oklamaný – Der Betrogene, zatímco další prozaikův text spjatý s letopočtem krvavé bitvy, tj. malý román či novelu Život za podpis, najdeme prý až v jiném, též „válečném“ svazku Spisů vedle (též zfilmovaného) Anděla milosrdenství, neboli knihy napsané v téže době, tj. v druhé polovině osmdesátých let.

Je tu ale jeden nepřehlédnutelný rozdíl: zatímco ve svazku s Adelheid ad. editor Michal Jareš pečlivě vypočítá všechny, či skoro všechny drobné zásahy do textu, například záměnu tvarů „I ta káně kroží“ za „I to káně krouží“, v případě svazku s Post bellum 1866 a Oklamaný – Der Betrogene sice upozorňuje i na takový zásah jako záměna chybného „prasata se nažraly“ za „prasata se nažrala“, vzápětí ale pouze konstatuje, že autor právě v románu (či novele?) Oklamaný několik vět doplnil (!) a jiné zase z textu vyškrtl (!). V této souvislosti však editor poněkud diskutabilně uvádí, že „úplný výčet všech zákroků vzhledem k čtenářskému vydání neuvádí“.

Zato Jareš seriózně upozorňuje alespoň na jeden větší zásah, kdy autor ve dvou po sobě následujících odstavcích vypustil dohromady osm vět. Obecně vzato dozajista to jsou mnohem podstatnější změny, než za jakou se dá považovat záměna „nažraly“ – „nažrala“, o kteréžto se kupodivu přesto výslovně dočítáme i v čtenářském vydání. Nezbývá než dohledat si charakter daných změn s přihlédnutím k prvnímu vydání Körnerovy novely! A při porovnání s původním textem zjistíme, že autor nyní vynechal mj. záměrně rouhavé tvrzení protagonistovo, čili v haličské posádce zaživa pohřbeného poručíka Villyho, že tentokrát ostatním „nemusí přát ke Kristovu zrození“, poněvadž on „sám byl znovuzrozen“. Tedy kráčí o škrt více než závažný a zpoloviny zamlčený…

Nejméně ještě jednou pozoruhodností se oba nové svazky Spisů Vladimíra Körnera mohou vykázat: jsou totiž v obou případech vyšperkovány papírovou manžetou, která hlásá, že spisovatel obdržel v roce 2006, to znamená loni, Státní cenu za literaturu. Za zmínku stojí, že obě manžety jsou jiného ražení: jedna knihu pouze lemuje, zatímco druhá uzavírá titul do pevného sevření a zrovna Post bellum 1866 aj. tím pádem nemůžete číst jenom tak, je zapotřebí z ní nejprve manžetu sejmout. To je však jistěže vedlejší, jinačí okolnosti jsou směrodatné: například že Michal Jareš plným právem charakterizuje na záložce svazku nově vydanou novelu s česko-německým dvojnázvem Oklamaný – Der Betrogene jako jedno z „vrcholných děl české prózy 90. let 20. století“.

Prozíravá kritika musí dát z časového odstupu Jarešovi jednoznačně za pravdu, zatímco dobová kritika by se obrazně řečeno měla chytit za nos, paradoxně zvláště Josef Chuchma, zatímco dokonce i Štěpán Vlašín v ultrakomunistických Haló novinách citlivěji ocenil knihu jako dílo, které si zaslouží pozorného a myslivého čtenáře. Dnes se to zdá být skoro k neuvěření, ale nedlouho po vydání Oklamaného se na Vladimíra Körnera – kdysi, v pradávném roce 1995 – zle rozkatil tehdejší premiér České republiky, ekonom Václav Klaus, který v médiích velice podrážděně reagoval třeba i na to, že se spisovateli prý pranic nelíbí ani továrníci, ani uzenáři…

Pravdu však má nepochybně Jareš, nikoli Klaus: uzenáři neuzenáři, Oklamaný – Der Betrogene je vynikajícím dílem české prózy z konce tisíciletí – a má tak výrazné dispozice pro televizní zpodobení, že lze pouze žasnout, proč už po této knize některé televizní studio dávno nesáhlo. Inu, nesáhlo. Kolují chýry a zvěsti, že v České televizi je Körner cosi jako persona non grata, sám spisovatel to také vehementně prohlašuje – nepochybně ale jde o text přímo se nabízející k filmovému či televiznímu přepisu. A podobnou významnou hodnotou české literatury jsou i další autorovy prózy z těchto dvou svazků: například jeho vyprávění o krušném roce 1945 v severomoravském pohraničí, z nichž je nejznámější brilantní existenciální novela Adelheid. Ty se sice dočkaly filmového ztvárnění, zato však bohužel nikoli hlubšího kritického pochopení – tedy alespoň prozatím. Dokonce i bystrozrací kritikové nenašli svého času valného porozumění pro kvality Körnerových textů, a přesto si tento spisovatel Státní cenu zasloužil jako málokdo.

Skutečně: jako málokdo jiný. Tudíž čest a sláva přísluší nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského, že se ujalo vydávání Spisů Vladimíra Körnera a že v tomto dobrém díle pokračuje.

Vladimír Novotný