Zeno Kaprál (nar. 1941), nejoriginálnější básník český. Jistě, každý poeta by měl být původní už prožitkem, viděním, jež do svých veršů vkládá. Kaprál je ale navíc výjimečný způsobem, který si pro svůj „zpěv“ zvolil. Zalíbilo se mu totiž v postarší básnické dikci, jež by mohla patřit takovému Horovi, Heydukovi, Hálkovi, možná ještě někomu dávnějšímu a okrajovému. A dokonale ten tón zvládá. Těší se tím krásným jhem, rozvíjí je do podivínské krásy. I v jeho nové sbírce Strmilovské listy je mu básnictví disciplinou, svobodnou ve své přísnosti.

Jenže to, co dnes Kaprál píše, by Heyduk kdysi nenapsal. Básník totiž do nečasové formy vkládá sebe současného, ve svých antikvárních verších tají ostrou soudobou hranu, využívá kouzelného odstupu a nadhledu, jež mu archaický styl nabízí. Aniž by se přitom zbavoval zápalu a upřímnosti! V tom vězí kus jeho kouzla: ač ve svém psaní tak kontrolovaný, zároveň je duší excentrik. „V pouzdru tygra“! S radostí vpálí do luzného veršování podivné slovo, skurilní spojení, bizarní vidinu. Nikdy nepoznáme, jak vážně je vše myšleno, jsou tu však místa natolik zřetelně krásná, že na (ne)vážnosti úmyslu přestane záležet.
„Jak krutě děti intonují./ Stejně do noci šelmy řvou –“ Nádherná úvodní věta, lapidární, pravdivá, jemně (jemně?) komická. Báseň Sbory však není jen cvičením v ražbě vět či obrazů. Má jistě i myšlenku, a ne jednoduchou, pracně, zapeklitě se deroucí skrz pravidelné rýmy, složitě do sebe skuté slovosledy a vize. Text rozehrává motiv stáří a mládí, hloubek osudu – jenže zároveň tu jasněji neuchopíme nic; myšlenka je pevně vevinutá do vrstvícího se stylizovaného vyjádření. Její kouzlo a hutnost tkví i v tom, jak spletitě a „nesrozumitelně“ se dere ven náročnou skladbou slov.

Kaprál je svérázně, barvitě a labyrinticky se vyjadřující filozof. Svou obraznost staví symbolicky, alegoricky; je řeč o koních, plevelu či zvonech – ale míněni jsme my, náš osud. Za verši cítíme autorovu moudrost, pokoru vůči poezii, životu, světu samému. Vnímáme hluboké a nesnadné, přitom jadrně ražené chápání plynoucího času, dvojlomnosti života a umění, vůbec dialektiky světa: „Umění, ustaň! Nastal čas / o důležité věci dbát.“

Jednou z důležitých věcí bude jistě i humor, byť je tu ponechán, aby se jen nevtíravě linul zpoza věcí jako jedna jejich možná „verze“. Básník často pracuje s patosem, který všelijak posouvá či znevažuje, ačkoliv vpravdě využívá jeho skrytou, přestárlou sílu. A vnímání existenciální „samoty“ vždy temperuje etickou naléhavostí. Neváhá se starozákonně rozdurdit nad slepotou, nezávratností, zlhostejněním k zázraku světa, jež jsme tak samozřejmě přijali do života: „Proč… zvony mezi provazy / necháme viset bez hnutí? / Copak je, k čertu, nevidíme?“

Kaprálovy verše vyvolávají představu básnické huti, v níž se slova a představy žhavě kují k sobě; vše musí pevně zapadat, přitom ale vnímáme i pestrá a neobvyklá složení básnických slitin, na pečlivě cizelovaných površích veršů jsou ještě patrné stopy po drsných úderech kladiva, co do nich tepalo. Při vší nezbytné rafinovanosti jsou Kaprálovy básně uvnitř sveřepě otevřené a svým způsobem přímočaré, snad potměšilé, avšak ne poťouchlé, schopné nečekaně zahlédnout a vyslovit dávné pravdy. „Svět stojí. Nikam nechvátá. / Zvěř nebojí se ještě lidí / a lest Umění neláká.“ Lest: tam, kde čekáme rým, ať vklouzne pouhá asonance.

Jan Štolba

Převzato z: Lidové noviny 24. listopadu 2007