Drama, Próza

Nová knížka spisovatele Jáchyma Topola (1962) sebrala pod jeden titul šest drobných prací, které autor napsal zhruba v posledních patnácti letech: jde o tři prózy, dva dramatické texty a jeden scénář k filmové povídce. Většina z nich už tiskem vyšla: a to buď samostatně knižně (Výlet k nádražní hale, Zlatá hlava), nebo jako doslov (titulní Supermarket sovětských hrdinů uzavírá knihu Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem), případně se objevily v časopisech (Uvařeno, Cesta do Bugulmy). Premiérově tištěný je pouze scénář k filmové povídce Vladimíra Michálka Karty jsou rozdaný, natočené v roce 1999 – tedy rok před filmovou realizací Topolova nejznámějšího prozaického textu Anděl.

Topol svoji novinku, bohatě ilustrovanou fotografiemi a linoryty, otvírá Supermarketem sovětských hrdinů. Ačkoliv prózu žánrově zarámoval jako „pokus o kroniku“, máme spíš co do činění s delirantní reportáží. Jejími hrdiny jsou čtyři muži středního věku, dva spisovatelé, jeden novinář a jeden nakladatel, kteří putují po Polsku a Slovensku – a to jednak za zmíněným Stasiukem, jednak po „stopách hrdinských činů mužů i žen Svobodovy armády“. Příběh má reálné kulisy: Jáchym Topol se svými kumpány tuhle cestu před pár lety opravdu podnikl – a jeho výhodou bylo, že si na ni kromě četných lahví kořalky vzal taky, jak je u něj zvykem, oči kluka, který si jednotlivé scény okamžitě přehrává do roviny mýtů: tu jako bychom četli indiánku, tu zas Foglara nebo Batličku. Ovšem spolu s dobrodružstvím text nasákl neméně dramatickou historií střední Evropy: zkušenost generace otců se světovou válkou je konfrontována se zkušeností čtyř poutníků s umdlévajícím komunismem 80. let; třetí rovinou pro srovnání je pak současnost, tkaná především z různých literárních a kulturních odkazů.

Jako druhý text je v nové Topolově knize zařazena Zlatá hlava, úryvek z nedokončeného románu Mongolský vlk, rozepsaného před deseti lety. I tady autor reflektuje komunistickou diktaturu – tentokrát v bizarním příběhu, jehož hrdina vyrůstá v sovětizovaném Mongolsku a šplhá po režimních zádech výš a výš, dokud nezjistí, že za vrcholem je pro něj připravena už jen ta nejhlubší propast. Také následující povídka Výlet k nádražní hale, dopsaná zkraje 90. let, ukazuje spisovatele ve svém živlu: Topol tu s pomocí expresivního, někdy až argotického slovníku a roztěkaného, spontánně básnivého stylu konstruuje svého skoro prototypického hrdinu – městského chodce, profesí novináře, jenž během jediného přízračného dne potká muže, který přežil Osvětim, podívá se do očí mafii, nakoupí si knížky markýze de Sada, dohodne pár podivných kšeftíků, vyslechne příběh dvojnásobné vraždy a stane se obětí policejního násilí. V tomto prudce načrtnutém chaosu opět víří historie 20. století: jako by Topol vytahoval na světlo náš kolektivní stín, všecku lidskou – ať komunistickou, či nacistickou – bestialitu, která psala dějiny.

Překvapivě nevýrazně a unaveně oproti tomu působí scénář k filmu Karty jsou rozdaný, napsaný na konci 90. let – a to nejen pro své téma, kterým se stal všední den v redakci jistého politického týdeníku. Vyhřezávající brutální lásky i marně zastírané závisti a nenávisti, poháněné alkoholem a drogami, jsou tu přepisovány do ničím výjimečných dialogů, které rezonují na takřka bezbarvém pozadí restaurace, kam si žurnalisté neustále odskakují „na jedno“, nebo nad zrnící obrazovkou počítače. Zatímco Výlet k nádražní hale měl energii rozjezdu, Karty jsou rozdaný rezignovaně dodýchávají – tady už jen „jde o to přežít“, jak trefně říká jedna z postav.

Dramata Uvařeno a Cesta do Bugulmy, která vznikla v posledních letech a která Topolovu knížku uzavírají, ale znovu zdvihají laťku: představují poprvé autora v roli dramatika. A to dramatika, který se zřejmě učil víc než u svého otce Josefa u skeptického vizionáře Egona Bondyho. Jeho apokalyptické, respektive postapokalyptické hry, v některých motivech překlápěné ve frašku, zkoumají vztah jedince a ideologie – tedy vztah, který se v různých obměnách vine jako téma veškerou autorovou tvorbou. V případě „dramatického textu pro jednoho herce“ Uvařeno jde o schizofrenní hovory vraha se svými oběťmi, mezi nimiž se objevuje mj. Milada Horáková. Ve finálním textu Cesta do Bugulmy pak sledujeme pouť nezlomných komunistických revolucionářů zničenou Evropou do pomyslného ráje – Bugulmy, „země soudruhů“, která je ovšem dávno po smrti, stejně jako všichni ti, kteří v ní uvěřili. V této kruté frašce Topol ironizuje i několik aktuálních politických témat, třeba feminismus, Evropskou unii nebo terorismus. A je to právě jeho ironická ostražitost, co jej jako autora bezpečně chrání před iluzemi, kterým propadli jeho tragičtí hrdinové. Jak říká další z jeho postav: „Popadněte sekyru, soudruhu. Někde tu řádí bůh.“

Radim Kopáč

Převzato z: Právo 30. května 2007