Stanislav Komárek (1958) je především biolog specializující se na filosofii vědy, biologickou estetiku a vztah přírody a kultury; též se prosadil jako spisovatel a esejista a obecně autor s propracovanou jazykovou výbavou, která slučuje intelektuálské estétství se skeptickým náhledem na hemžení mikrosvěta. K tomu všemu je cestovatel. A tak se nyní dostávají ke čtenářům jeho „cestopisné eseje“, které pod názvem Zápisky z Okcidentu vydalo pražské nakladatelství Dokořán.
Soubor statí zachycujících dojmy z cest, z navštívených krajů blízkých i stále ještě exotických, z Balkánu i Skotska, z Jižní Afriky, ale též ze Spojených států, je v nejnovější Komárkově tvořen sběrem z dříve vydaných esejistických knih a doplněný o příspěvky z tiskovin (Salon Práva, Revue Prostor), v nichž tyto práce průběžně vycházely mezi lety 1991–2007. Zastřešující pojem Okcident předznamenává okruh, který autorovy kroky pokrývaly: svazek je vyprávěním o zemích tzv. Západu, resp. západní kultury („Okcident tu sahá až k Uralu a Bosporu, ačkoli podle přísnějších kritérií končí už na linii Terst-Petrohrad.“). K tomu je v tomto titulním slově obsažen záměr a předsevzetí spisovatele, že po „zápiscích ze západu“ se dostanou ke slovu a ke knižnímu „zhmotnění“ také zápisky z východu, tj. z Orientu.
Nyní je tedy dostupná „okcidentální“ kniha o cestách, cestovatelství, o prvních dojmech, zklamaných i naplněných očekáváních, o představách a skutečnosti, o kolonialismu i důsledcích turismu. Stanislav Komárek se prohlašuje za „nadšeného (byť poučeného) cestovatele-amatéra“. Z jeho zážitků ale bude čtenář určitě očekávat více než popis architektury a přírodních krás. Osobitým a originálním rysem těchto esejů jsou paralely, které autor odpozorovává a sleduje. Začíná nenápadně: „To, co v jiných zemích obdivujeme a oceňujeme, jsou ostatně nepatrné odchylky od obecně známého schématu.“
Ale dokáže také odvážně rozvinout a propojit zdánlivě paradoxní linky, které se mimochodem vůbec nedrží nějakých reálných či pomyslných hranic.
To je totiž zásadní kontura Komárkova poznávání světa: „Neposkakuje“ z místa na místo, nezanechává navštívený prostor za sebou uzavřený a zapomenutý. Odnáší si vždy podstatné poznatky, průřez zahlédnutým prostorem, jeho historickými a kulturně-společenskými hloubkami i politicko-sociálním povrchem. Vše skládá do své mozaiky porozumění různým strukturám, zvykům, předsudkům, přeneseným a přesazeným atributům a detailům. Výsledek může sice na první pohled znít téměř nesmyslně, nepochybně má své diskutabilní okraje, ovšem je zřejmé, že pisatel si řečené nevymýšlí bez reálného podkladu, že nečiní nic jen pro své potěšení. Konkrétní stopa je v pozorovaném vždy patrná a autorovy názory tu vytesávají průrvu k neobvyklému náhledu na okolní svět, který – jak Komárek rád upozorňuje – je jen jeden, se všemi výjimečnými klišé i běžnými bizarnostmi.
Vyprávěcí styl Stanislava Komárka je známý a osvědčený: s příznačnou lehkostí dávkuje své drsné pravdy i originální konstrukce. Mírná ironie kombinovaná s rétorickou obratností, širokým vzdělanostním záběrem, vtipem i skepsí má své kouzlo. A velmi dobře se čte.

Milena M. Marešová

Převzato z: www.rozhlas.cz