Spisovatelku Magdalenu Wagnerovou (1960) to v knihách pro děti odjakživa táhlo k vodě (viz Vodníčkova dobrodružství, Pohádky z moře, Pohádky z vodních hlubin, Žabina a spol.), tentokrát ale zamířila opačným směrem – na poušť. I její hrdinové byli často zvláštní, ať už do hlavní role obsadila ropuchu, psa či dokonce ohryzek od jablka; nyní se ovšem vytasila s protagonistou vskutku titěrným: zrnkem písku. I když po pravdě řečeno, zmiňované zrnko není ani tak hrdinou, jako spíše svědkem a putujícím pozorovatelem dějů (které neokázalou černobílou kresbou zachytil Pavel Sivko).

Vše začalo tím, že v písečné mase poušti Atakama si jedno zrnko usmyslelo, že je nejkrásnější na světě. Jenže „ve svitu měsíce vypadá každé zrnko písku jako pravý diamant, a tak je těžké posoudit, které je opravdu nejkrásnější“. A tak se marnivé zrnko vydalo hledat uznání do světa. Díky větru procestovalo nejednu poušť od Mexika až po Indii a zhlédlo lecjaké příběhy, jejichž hrdinou byl princ, vezír, chán, indiánský náčelník nebo docela obyčejný chuďas. Kouzelná věta „…ale vtom se zdvihl vítr a odnesl zrnko písku zase o kousek dál“ umožňuje autorce posunovat pohádkový cyklus po mapě zeměpisné i žánrové.

V čase moderních autorských pohádek přináší Wagnerová paradoxně průzračný destilát ze světové pohádkářské tradice. Nejde však o nějaký exportní artikl bez chuti a zápachu – z tradičních postupů a motivů dokáže autorka vystavět nové, vzrušující i moudré příběhy. Našla totiž univerzální pohádkovou řeč. Její vyprávění by mohly číst děti všude na světě, což není důsledkem geografické rozkročenosti textů, nýbrž jejich vnitřního ustrojení, jejich univerzálního ducha. Wagnerová umí svět zjednodušit, její fabulace je založena na přirozeně aplikovaném mytickém myšlení, navíc její jazyk nabývá místy až symbolické hloubky. A co je zajímavé, v souladu s žánrem také poněkud zvážněla. Tentokrát před čtenáře nerozestřela svůj laskavě humorný svět, nýbrž pohádkově nelítostné kolbiště plné zrad, úskoků a fantastických proměn, kde i krásná dívka se změní v krvežíznivou zrůdu. Zákon spravedlnosti tu pochopitelně funguje, ovšem nerovná se vždy zákonu šťastného konce. Vždyť v posledním vyprávění hrdinové nedosáhnou svého cíle ani poučení, ale prostě usnou a „probudí se, až bude svět spravedlivý“. A s nimi tu spí „také jedno písečné zrnko, které prolétlo celým světem, ale přesto vůbec nic nepochopilo“.

Magdalena Wagnerová si jde zkrátka dál svou cestou bez ohledu na dobové módy. Čím méně je o ní slyšet v žabomyším ruchu literárního provozu, o to poctivěji pracuje a naplňuje podstatu spisovatelského řemesla.

Jan Nejedlý