Brikcius maturoval na gymnáziu v roce 1959, pak vystřídal řadu manuálních profesí, pracoval u zedníků, v papírnách nebo jako řidič akumulátorového vozíku na nádraží. V letech 1967 – 68 byl v úzké spolupráci s Jindřichem Chalupeckým kurátorem Špálovy galerie. V době politického uvolnění studoval filosofii a sociologii na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, poté dva roky filosofii v Londýně. V roce 1970 se vrátil do vlasti, učil angličtinu a byl výtvarníkem ve svobodném povolání, organizoval happeningy a performance. Vězněn kvůli hanobení SSSR, když zpíval společně mimo jiné i s Ivanem Magorem Jirousem píseň s textem Zahnat Rusy-vrahy do pekel, kam patří, a slyšel to vysloužilý příslušník Státní bezpečnosti. Signatář Charty 77, emigroval v roce 1980 do Rakouska, v Londýně si dodělal doktorát z filosofie. Dnes žije střídavě v Praze a ve Vídni.

Začínal performancemi v 60. a 70. letech, jedním z prvních byla happeningová rekonstrukce Zenónovy aporie Achilleus a želva na Hradčanech před letohrádkem královny Anny, u mnoha dalších asistovala Státní bezpečnost. Literárně debutoval v roce 1979 básnickou sbírkou Nuda in cactum (Holou na kaktus) a souborem Circum venit baculum (Chodí pešek okolo), latinsky psanými a samizdatově vydanými básněmi. Zatímco první sbírku přeložil do češtiny Pavel Šrut, v případě druhé jsou Brikciovy básně doplněné těmi Šrutovými, které pro změnu Brikcius převedl do latiny. Sergej Machonin o něm řekl, že je „posedlec podivnostmi“; jeho tvorba je rozkročená mezi „nonsensovou poezií a filosofickými epigramy“, jak poznamenal bohemista Přemysl Blažíček.

Už v roce 1992 vyšla Brikciovi sbírka Sebraný spis, znovu a skutečně sebraně pak knihu doplněnou o nové texty v roce 2012 vydalo nakladatelství Větrné mlýny pod názvem A tělo se stalo slovem. Soubor obsahuje sbírku Cadus rotundus – Sud kulatý, která vyšla poprvé v roce 1993 a autor v ní opět navázal na spolupráci s Pavlem Šrutem, Vyložené umělce z roku 1991 i Útěchu z mystifikace (1995). V roce 2000 mu vyšla kniha Eugeniální verše, o dva roky později Sny Eugena Brikciuse a v roce 2003 také Spanilá jízda a jiné krásné prózy. Následoval soubor Rozmarné volání (2005), Z milosti těla (2008), sbírka poezie nazvaná podle malostranské vinárny Mesón El Cento (2011) a milostná poezie Spouštění s milou. „Ctitelé Eugenovy poezie zvyklí na jeho důvtipné kousky s bouřkovými efekty ve sklenici vody nebo driblingy s rýmy a významy nebudou zklamáni ani jeho poslední knihou,“ píše v recenzi Josef Mlejnek. Na knihu pak navazuje sbírka Platný příběh (2012) a autorovy vzpomínky zachycené v knize Můj nejlepší z možných životů (2012). „Jeho život je jeho dílem. Jeho dílo je jeho životem. Boří staré mýty, aby postavil na jejich místě mýtus nový – sebemýtus. A to s nezaměnitelným vtipem a hrou, noblesou i naléhavostí. Protože píše-li o sobě, píše vždycky i o druhých,“ stojí v anotaci. Brikcius nicméně svoji tvorbu vzpomínkami ani sebranými spisy neuzavírá, doplňuje knihu Jen se mi neprobuď ze sna (2014). A pokračuje v performativních projektech, se svojí ženou Zuzanou pořádá každý rok Literární výlety, při nichž provádí po stopách českých spisovatelů.

Ukázka

—A tělo se stalo slovem (Větrné mlýny, 2012)