Redaktor a editor, literární historik, komparatista, kritik, překladatel, pedagog, autor historických a religionistických prací. Je držitelem Ceny Toma Stopparda (2011). Narodil se 30. 5. 1968 v Písku.
Martin C. Putna
Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
---|---|---|---|---|
Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy | Vyšehrad | 2018 | ||
Česká katolická literatura (1945–1989) | Torst | 2017 | ||
Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity | Vyšehrad | 2015 | ||
Písně pro Ježíše | Malvern | 2014 | ||
Slávy dcera | Academia | 2014 | ||
Martin C. Putna – Vždycky v menšině | Portál | 2013 | ||
Křesťanství a homosexualita. Pokusy o integraci | Torst | 2012 | ||
Homosexualita v dějinách české kultury | Academia | 2011 | ||
Václav Havel | Knihovna Václava Havla, o.p.s | 2011 |
2011 Cena Toma Stopparda |
|
Česká katolická literatura 1918-1945 | Torst | 2010 | ||
Obrazy z kulturních dějin americké religiozity | Vyšehrad | 2010 | ||
Spiritualita Václava Havla – české a americké kontexty | Knihovna Václava Havla | 2009 | ||
Řecké nebe nad námi | Academia | 2007 | ||
Jaroslav Durych | Torst | 2003 | ||
Chvály | Petrov | 2001 | ||
Órigenés z Alexandrie | Torst | 2001 | ||
Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 | Torst | 1998 | ||
Kniha Kraft | Torst | 1995 | ||
My poslední křesťané | Herrmann a synové | 1994 | ||
Rusko mimo Rusko II (s M. Zadražilovou) | Petrov | 1994 | ||
Rusko mimo Rusko I (s M. Zadražilovou) | Petrov | 1993 |
Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
Písně pro Ježíše
Jaroslav Durych
Chvály
Órigenés z Alexandrie
Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918
Kniha Kraft
My poslední křesťané
Rusko mimo Rusko II (s M. Zadražilovou)
Rusko mimo Rusko I (s M. Zadražilovou)
Cena | Rok | Země |
---|---|---|
Cena Toma Stopparda | 2011 | Česká republika |
Z recenzí
Kniha oplývá množstvím drobných, ale pozoruhodných postřehů, konkrétních pozorování podoby jednotlivých sakrálních prostorů i bohoslužeb, ale i zmínek o českých stopách v dějinách americké spirituality. Autor přitom rád přechází z roviny literárně historické k náboženství a obráceně a nachází tak překvapivé souvislosti.
—Jan Lukavec
Literární noviny
Po maturitě na gymnáziu studoval ruštinu a latinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1987 se stal praktikujícím katolíkem, navštěvoval teologické a filozofické bytové semináře. Po Sametové revoluci (během ní byl jednou z vůdčích osobností na Filosofické fakultě Karlovy univerzity) vyučoval starší ruskou literaturu a vystudoval teologii. Je profesorem kulturní a sociální antropologie. V letech 2008 až 2011 byl ředitelem Knihovny Václava Havla.
Debutoval dvoudílnou prací Rusko mimo Rusko (Petrov, 1993, 1994) o třech vlnách ruských emigrantů: zejména spisovatelé odcházeli mezi léty 1917 až 1945, kromě nich i výtvarníci, hudební skladatelé či politici. Druhý díl končí až rokem 1991. Následovaly eseje My poslední křesťané (Hermann, 1994) a autobiografická Kniha Kraft (Torst, 1996), v níž autor střídá žánry od eseje po deníkové záznamy. V souboru Chvály (Petrov, 2001) pak Putna publikoval své fejetony zejména z novin. Hlavním dílem Putnova raného období je zmapování dějin katolicismu v české kultuře Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (Torst, 1998). Druhý díl pak končí rokem 1945, vyšel až v roce 2010 v Torstu. Následoval Órigenés z Alexandrie s podtitulem Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím, nebo též Pokus o pohled do tváře (Torst, 2001) a monografie Jaroslava Durycha (Torst, 2003). K antice se Putna ještě vrátil v souboru Řecké nebe nad námi, aneb Antický košík: studie k druhému životu antiky v evropské kultuře (Academia, 2006) o inspiracích Řeckem a odkazech k antice v umění 19. a 20. století.
Dalším středobodem Putnovy práce je osobnost Václava Havla. Nejprve vydal knihu Spiritualita Václava Havla: české a americké kontexty (Knihovna Václava Havla, 2009), následovala práce na redakci a editaci dvou knih jiných autorů o Havlovi (Dopisy od Olgy Ivana Havla a Stříbrný vítr, výbor z tvorby Šestatřicátníků). A poté už titul Václav Havel: duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (Knihovna Václava Havla, 2011), za nějž Putna získal Cenu Toma Stopparda. „Toto není běžný životopis, faktický popis událostí. Putna rozprostírá před čtenářem svůj kultivovaný výklad smyslu kulturního prostředí, z něhož vzešel a v němž žil Václav Havel. Píše zasvěceně jako přímý účastník, avšak zároveň s nadhledem historika nabízí výklad toho, co popisuje,“ prohlásil o knize filosof Erazim Kohák s tím, že jde pravděpodobně o zatím stěžejní text o Václavu Havlovi a jeho odkazu. Putna je rovněž autorem esejů Homosexualita v dějinách české kultury (Academia, 2011) a studie Křesťanství a homosexualita: pokusy o integraci (Torst, 2012). Kromě jmenovaných oblastí odbornosti se Putna věnuje i starší české literatuře, napsal výklad nejslavnější Kollárovy básně Slávy dcera (Academia, 2014) a studie o motivu smrti v barokní hudbě O smrti i vesele (Malvern, 2013); Putna se hudbě věnuje i jako zpěvák, důkazem je přiložené CD. Své názory i dosavadní dílo komentuje v knižním rozhovoru s Václavem Bedřichem Vždycky v menšině (Portál, 2013).
Ukázka
Václav Havel jednoznačně navazuje na masarykovský model, a i polistopadová publicistika tuto paralelu Havel–Masaryk hojně využívala. Havel měl jakožto dramatik mimořádný smysl pro práci s rolemi a symboly. V českém obrození byl důležitý symbol prázdného Hradu, v němž po většinu 19. století panovník nesídlil, a Masaryk se tam potom usídluje jako „navrátivší se král“. Havel pak pokračuje v této paralele jak jako „navrátivší se král“, tak i jako „navrátivší se Masaryk“. … A zase jde o problém legitimity. Masaryk čerpá svou legitimitu z revoluce, nikoli z volby – byl přece vůdcem odboje. Stejně tak Havel. Formálně ho sice zvolil socialistický parlament, kam byli narychlo kooptováni nějací nekomunističtí poslanci, ale ve skutečnosti jeho síla čerpala z listopadového dění, z té mimořádné situace převratu, revoluce, výbuchu, zázraku. V této linii je možné vidět i počínání současného vládce Hradu, který se neustále odvolává na přímou volbu, z níž vyšel vítězně, jako na zdroj jakési nové legitimity, „vyšší“, než je dána literou Ústavy. I on se tváří, jako by vzešel z revoluce, jako že „lid promluvil“ a Prozřetelnost skrze lid vyvolila zrovna jeho.
Na druhou stranu jsou to ovšem i sami lidé, kteří osobnost s „vyšší legitimitou“ hledají. Patrné to bylo v roce 2011, když krátce po sobě zemřelo několik osobností z disentu s vysokou morální autoritou, především Ivan Martin Jirous a na konci roku Václav Havel. Řada studentů, kteří je ani pořádně neznali, spontánně vyjadřovala své zděšení: „Co bude dál?“, „Co si teď počneme?“ Není asi náhodné, že právě tito studenti se pak o rok později upnuli na prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga jakožto na osobnost, která z jejich pohledu byla ještě nositelem této autority a této kontinuity. Konkrétně té, která plyne z protikomunistického odboje a z revoluce.