Velká hrdinská témata vycházející z klíčových okamžiků národní historie zpracovává slovesné umění odjakživa, v moderní literatuře obvykle ve formě historických či společenských románů. Dějinné události tu bývají zobrazeny s větší či menší dávkou historické věrnosti, se snahou popsat dobová morální dilemata, nahlédnout do myšlenkových pochodů historických postav, anebo jen využít známé dějinné etapy jako atraktivní kulisu k rozehrání soukromého příběhu. Čím novější je takováto tvorba, tím je patrnější snaha demytizovat, detabuizovat, přijít s novým, neotřelým úhlem pohledu na dějiny, ale také jistá hravost, fantazie či ironie.

Atraktivita českých, respektive československých moderních dějin ‒ v poslední době zvláště válečných a těsně poválečných ‒ je dobře vidět také na nové filmové tvorbě, která tato témata využívá víceméně tradičním způsobem. Aktuálním příkladem tak může být koprodukční film Anthropoid, který ztvárňuje nejvýraznější odbojovou akci na území Protektorátu Čechy a Morava, atentát na R. Heydricha. Téma války však bylo přitažlivé i pro další filmaře posledních let: připomeňme velkolepé Želary, Lidice, Krev zmizelého, Habermannův mlýn a další.

‚Anthropoid‘.

Pokud se vrátíme k mnohorozměrnější literární, respektive prozaické tvorbě, můžeme vypozorovat určité „vlny“ zájmu, kdy se velké, hrdinské okamžiky novodobých českých dějin ztvárňovaly častěji. V polistopadové literatuře přišla nejsilnější a nejproduktivnější z nich s počátkem nového tisíciletí, zatímco v nejnovější prozaické produkci poněkud slábne.

Důvodů, proč se právě literatura nového milénia tak často orientuje na nacistickou a komunistickou minulost, je více: jedním z nich byl časový odstup od zpodobovaných událostí, nabízející nadhled, překlenutí a jakési „uzavření“ dravých porevolučních let, která dělala za minulostí tlustou čáru a nechtěla jitřit staré rány. Zároveň se ukázal hlad po novém tématu, jež nebude lacině podbízivé, ale zároveň dokáže oslovit širší masy čtenářů. Literaturu i film tak ovládla na jedné straně retrovlna tzv. ostalgie, laskavého vzpomínání na to, co bylo součástí našeho ‒ zejména normalizačního ‒ dětství a mládí (jejímž nejnázornějším příkladem může být Hřebejkův film Pelíšky z roku 1999), na straně druhé ale také snaha vyrovnat se s traumatickými okamžiky českých dějin. A byly to právě dějinné paradoxy čtyřicátých a padesátých let, nejmarkantnější připomínky dávných hrůz, vin a křivd vnímaných jako stále neuzavřené a nevyřešené, navíc s potenciálem rozhýbat celospolečenské diskuse na závažná témata naší národní historie a paměti. Boom próz (ale i dramat, viz Porta apostolorum Miroslava Bambuška, Horáková, Gottwald Karla Steigerwalda ad.) s tímto tématem tak vypovídá nejen o potřebě Čechů vypořádat se s vlastní minulostí, ale je i rehabilitací silného a čtenářsky atraktivního příběhu s výrazným hrdinou, stejně jako snahou autorů provokovat a rozrušovat tradiční „učebnicová“ schémata. O tom svědčí i fakt, že z jednotlivých etap poválečné éry Československa je v próze nového milénia nejčastěji a nejpodrobněji reflektovanou problematikou nedávných českých dějin poválečný divoký odsun Němců (příznačně jakožto přímý předchůdce komunistických zvěrstev) a dále zločiny padesátých let, jako bylo nezákonné věznění a mučení či kolektivizace.

Tuto tvorbu společnost i odborná veřejnost nejen vítala, ale i oceňovala. Důkazem může být fakt, že Pavel Brycz za svoji rodovou ságu Patriarchátu dávno zašlá sláva získal v roce 2004 Státní cenu za literaturu, Jan Novák za román Zatím dobrý popisující útěk bratrů Mašínů hlavní cenu Magnesia litera v roce 2005 a také 2. místo v anketě kniha roku Lidových novin za rok 2004. Knihou roku 2005 se v téže anketě stal román Jáchyma Topola Kloktat dehet, v němž jsou svérázným způsobem vykresleny fiktivní osudy národa v situaci, kdy se nepoddal ruským okupantům v roce 1968. Třetí místo získalo Hájíčkovo Selský baroko zobrazující kolektivizaci i hrdinovo současné pátrání po starých křivdách. V kategorii próza Magnesia Litera v roce 2006 Selský baroko porazilo další z nominovaných, prózu Věry Noskové Bereme co je, popisující dětství a dospívání na maloměstě v 50. a 60. letech. V následujícím roce zde v kategorii próza zvítězily Peníze od Hitlera Radky Denemarkové reflektující poválečné excesy, v roce 2008 bodoval Petr Placák a jeho žánrově nezařaditelný Fízl, ukazující normalizační praktiky StB. Román Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem byl letos nominován na cenu Magnesia litera za prózu a získal 2.–3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2008. Z autobiografických memoárových příběhů laiků prorazily vzpomínky Josefa Šimona Ukradený domov, reflektující křivdy za kolektivizace, které získaly Cenu čtenářů v rámci Magnesie litery. Cenu čtenářů získala dokonce dvakrát také Kateřina Tučková, mladá autorka bodující u publika se čtivými prózami naturalisticky zobrazujícími válečné a poválečné excesy (2010 s knihou Vyhnání Gerty Schnirch a 2013 se Žítkovskými bohyněmi). Státní cenu za literaturu obdržel v roce 2010 Antonín Bajaja za román Na krásné modré Dřevnici, který reflektuje dětství ve Zlíně v 50. letech.

40. a 50. léta v současné české próze.

Ačkoliv se jedná leckdy o velmi rozdílná umělecká díla, lze zde nalézt několik styčných bodů, pomocí nichž je lze lépe charakterizovat.

Prvním z nich je vyústění dávných příběhů v současnosti a stále vnímaná aktuálnost problémů, zapříčiněných tragickou dobou. Viny předků se přenášejí na děti, které si nesou trauma zkažených životů svých rodičů s sebou, staré vášně, křivdy a spory stále žijí (zvláště na vesnici), současní protagonisté se snaží dopátrat dávných tajemství, rozluštit příčiny trvalých nenávistí, zatrpklostí a pomst. Proto může být například v některých prózách poněkud krkolomně kombinován věk postav tak, aby bylo možné konfrontovat viníky a oběti dávných zločinů, jako například v knize Radky Denemarkové Peníze od Hitlera, v níž se šedesátiletý muž zamiluje do osmdesátileté dámy. Jinde se autoři záměrně ocitají mimo realitu: v románu Patriarchátu dávno zašlá sláva Pavel Brycz nechává zakladatele rodu dožít se v plné síle 126 let, reálný čas zcela opouští Jáchym Topol v románu Kloktat dehet, jehož hlavní hrdina stále zůstává malým chlapcem. Hojně jsou reflektované motivy viny, výčitek svědomí a zapomnění, ale také možnosti uzavření dávného konfliktu, ať už formou opožděné pomsty či odpuštění.

Dalším styčným bodem těchto děl je polemika s dřívějším komunistickým výkladem českých dějin: v kontrastu k tématům budování, rozkvětu, spravedlivého boje a vítězství „správné“ ideje je zdůrazňována jejich temná a krutá stránka – zločiny, křivdy, zkažené životy a vším prostupující bezmoc spojená s rezignací. Ne náhodou je častým motivem fyzické či psychické týrání dětí a životních partnerů, leckdy spojené i s duševní úchylkou, více či méně způsobenou traumatickou dobou. V románu Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem je osudovým zlomem dokonce sadomasochistické pouto mezi manželkou nespravedlivě odsouzeného muže a jeho vyšetřovatelem.

Tomáš Zmeškal.

Zásadním je taktéž téma moci, ovládání a podřízení spojené s tresty, násilím a manipulací, které je ve sledovaných knihách rozehráváno v mnoha podobách: jako marné pokusy vymanit se z područí týrajících rodičů, jež v této době nacházejí uspokojení v alkoholu či hluboké nespokojenosti a nenávisti, jak ho reflektuje zejména Pavel Brycz (Patriarchátu dávno zašlá sláva) či Radka Denemarková (A já pořád kdo to tluče), jako život v kruté společnosti s vlastními pravidly, diktovanými dobou, v níž slabší a zásadovější prohrává (jako například v próze Edgara Dutky U útulku 5, příbězích malého chlapce, který se po uvěznění a útěku matky za hranice ocitne na počátku padesátých let v dětském domově), či přímo tváří v tvář zosobněnému zlu v podobě sadistického vyšetřovatele či primitivního, zlého funkcionáře (jako je tomu ve vesnických prózách reflektujících křivdy kolektivizace, kde hraje nejvýraznější roli tupý a zlý předseda JZD či jiný komunistický funkcionář ovládající celou vesnici, viz Selský baroko Jiřího Hájíčka či Děda Jana Nováka).

Zajímavé je, že obě nejtraumatičtější období novodobých českých dějin, tedy druhá světová válka a padesátá léta, jsou často spojena kauzálním řetězcem, kdy jsou tato období interpretována jako dvě na sebe navazující fáze v podstatě téhož. Dříve nesmiřitelný rozpor mezi Čechy a Němci se nyní relativizuje: jestliže Němci měli nacismus, my Češi jsme měli komunismus. Současné české prózy, které provádějí své hrdiny oběma těmito režimy, se soustřeďují na ty jevy a motivy, které potvrzují jejich společný charakter. Tomuto novému pojetí pak také odpovídají převrácené charakteristiky postav: pokud tedy ve starší (socialistické) literatuře byla kolaborace s Němci spojována výhradně s reprezentanty „odcházejících“ společenských tříd, tj. s „buržoazií“ a „kulaky“, nyní se naopak zdůrazňuje lidská přizpůsobivost, která určité typy lidí vede k tomu, že přisluhují oběma režimům. Typickou postavou se tu stává komunista s kolaborantskou minulostí či naopak Němec zachovávající si navzdory panujícímu nacismu lidskost a morálku.

Působivé vyprávění o životě a proměnách vesnice za války a těsně po ní nabízí román Děda Jana Nováka. Ve vzpomínkách autobiograficky inspirovaného vypravěče-malého chlapce ožívá postava svérázného dědečka sedláka, který se snaží vzdorovat jak nacistům, tak komunistům, přičemž nakonec podléhá těm druhým, vedeným tupým a zlým předsedou, jeho bývalým kočím. I přes to, že je oficiálně zbaven majetku, vnitřně nekapituluje a až do smrti zachová si osobní hrdost a lásku k hospodářství. Zajímavým tématem, které se stalo příznačné i pro další prózy této doby, je tu demytizace osvobození: Rusové již nejsou radostně vítáni, běžní lidé se jich začínají bát jakožto zlodějů a násilníků.

‚Děda‘ Jana Nováka (Bookman, 2007).

Ještě vyhrocenější pohled na roli Rusů v květnu 1945 přinesla Květa Legátová a její útlá próza Jozova Hanule (obecně známá z filmového zpracování nesoucího název Želary). Ve vesnici, v níž se skrývá mladá odbojářka předstírající běžnou vesničanku a provdaná za místního podivína a hromotluka Jozu, jejich příjezd představuje konec starých vazeb, je doprovázen vraždami, znásilňováním a bojem vesničanů o holý život.

Poněkud méně se v této době vykytují prózy s tématem holocaustu, tedy díla tradičnějšího typu, která nechtějí bourat zažité stereotypy a převracet hodnotící znaménka. Rodinnou ságu, v níž hrají velkou roli postavy transportované do Terezína a Osvětimi a jejich následné osudy, publikovala Hana Andronikova (román Zvuk slunečních hodin), Magdalena Platzová v Aaronově skoku přináší příběh židovské malířky zahynuvší v koncentračním táboře, postupně komentovaný dalšími ženami, osudově propojenými dávnými vazbami.

Jako inovace tradičního způsobu zobrazování česko-německých vztahů byla přijata díla Vyhnání Gerty Schnirch Kateřiny Tučkové a Peníze od Hitlera Radky Denemarkové. Na jedné straně vyvolala velký ohlas, podpořený mimo jiné i udělením prestižních literárních cen, tento úspěch však byl v zápětí zrelativizován diskusemi o tom, nakolik se v podobných případech jedná o konjunkturální využití tématu. Obě prózy obsahují explicitní líčení poválečných krutostí spáchaných Čechy na Němcích, přičemž v obou vystupují hrdinky, jejichž život je demonstrován jako případ, jehož zveřejnění má iniciovat omluvu či postavení pomníku – vypravěčky tak oproti situaci v devadesátých letech již neusilují jen o smíření, ale o přímé přiznání české viny. Gertu Schnirch poznáváme jako nevinnou mladou česko-německou dívku, která je celý život týrána a umlčována pro svůj původ podle principu kolektivní viny, Gita Lauschmannová z románu Radky Denemarkové je naopak stará paní, která ani na moment svého života nepřestává toužit po očištění památky svého otce ‒ židovského Němce, stejně jako omluvy za křivdy ze strany Čechů, jichž se jí dostalo po návratu z koncentračního tábora.

Radka Denemarková. Foto: Radka Denemarková/Tobias Bohm.

Novinkou letošního roku je pak román, v němž se objevuje téma česko-německých vztahů v poněkud modifikované podobě (ačkoliv ústředním tématem je zde normalizace a pátrání po dávných udavačích): kniha Michala Přibáně Všechno je jenom dvakrát. Novým prvkem je tu reflexe násilného odsunu Němců, který je však tentokrát připomenut a srovnáván s pomnichovskými událostmi a represemi českého obyvatelstva.

Prózy s tématem 40. a 50. let lze charakterizovat a rozčlenit také podle míry faktografičnosti a historické věrnosti, s níž je tu konkrétní období zpracováno. Na jednu stranu tak můžeme postavit díla s převahou fabulovaného příběhu, na stranu druhou pak díla spadající spíše pod žánr literatury faktu s převahou doložených dokumentů a reálných svědeckých výpovědí.

Diskuse tak vyvolaly například čtenářsky úspěšné Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové či kritiky diskutovaný Slezský román Petra Čichoně: obě prózy se sice odehrávají na pozadí historických událostí, dle slov autorů jim předcházelo studium pramenů i rozhovory s pamětníky, v obou však „německé téma“ poklesá už jen na úroveň atraktivní historické kulisy, jež je tu prostorem pro volnou fabulaci a netypické hrdiny. Proto také oba autoři mohou pracovat i s postavou zasloužilého nacisty, který má rozměr téměř sympatického muže s velkou vizí a posláním a s respektem ke staré mytologii.

‚Slezský román‘ Petra Čichoně (Host, 2011).

Spíše výjimečně se objevují díla, v nichž jsou historické události spíše jen ozvláštňujícím pozadím k fantazijně rozvolněnému, postmoderně rozevlátému příběhu jako v případě románu Martin Juhás čili Československo Davida Zábranského.

Naopak na pólu blíže k faktografické literatuře se pohybuje kniha Dva proti říši Jiřího Šulce, dobrodružný příběh popisující atentát na Heydricha. Atraktivním dílem, jež získalo čtenářská i odborná ocenění, může být čistě faktografický svazek Jako bychom dnes zemřít měli Miloše Doležala, v němž autor shromáždil množství archivních pramenů i pamětnických vzpomínek proto, aby plasticky vykreslil postavu číhošťského faráře Josefa Toufara od jeho narození až do tragického závěru života. Jak naznačuje již podtitul mluvící o „mučednické smrti“, dílo nese jsné hagiografické rysy; jeho zřetelným cílem je co nejpřesněji zdokumentovat tuto mučednickou smrt – respektive vraždu – všemi oblíbeného, statečného a přátelského kněze.

Jedním z nejúspěšnějších děl, stojících na pomezí literatury faktu a fabulované prózy, se stal psychologizující román Jana Nováka Zatím dobrý, věnovaný rodině Mašínů, nejpodrobněji pak dobrodružnému útěku Josefa a Ctirada Mašínových do Německa. (Dílo bylo mimo jiné také oceněné jako Kniha roku 2005, dosud vyšlo ve třech vydáních a dočkalo se dvou překladů.) Umělecky zdařilé zpracování společností dosud nejednoznačně přijímaných postav, pokus nahlédnout do jejich psychiky a vysvětlit motivy jejich jednání a zároveň přísné držení se faktů a pramenů dalo vzniknout strhujícímu dílu, přijímanému nadšeně kritikou i čtenáři. Tento román také naznačuje, že nové milénium v podobných námětech uvidělo také atraktivní komerční „zboží“: ukázalo se, že funguje čtenářská poptávka po velkém, epickém románu s napínavým dějem a hrdinou (byť kontroverzním), na kterého lze být hrdý.

Důraz na fakta a „pravdivost“, soustředění na výraznou osobnost, která nabízí silný příběh, formovaný dějinnými zvraty, ale zároveň i možnost svobodné autorské fabulace také stojí v základu trendu tvorby druhého desetiletí nového tisíciletí, tedy literatury zcela aktuální, jimiž jsou umělecké biografie. Romány, stojící na pomezí literatury faktu a fabulované prózy, mají v centru významnou uměleckou osobnost, jejíž život více či méně doplňují reálnými historickými dokumenty a zároveň pasážemi, v nichž se snaží „vlastními silami“ pochopit hrdinovo jednání. Od produkce prvního desetiletí nového milénia se tato díla liší obdobím, z nichž si spisovatelé své osobnosti vybírají. Jako by se už etapa nacistické a komunistické minulosti jevila jako vyčerpaná či ohraná a autoři častěji sahají do starších, dosud „neprovětraných“ míst historie. Stále se sice pohybujeme ve století dvacátém, ovšem důraz se klade také na předcházející léta: Němcovy Dějiny světla, jež mapují život Františka Drtikola, začínají na konci 19. století a hlavní dějová linie končí před druhou světovou válku, byť fotografovy poválečné osudy by nabízely zajímavé možnosti pro beletristické zpracování. Reinerův Básník o Ivanu Blatném sice reflektuje válečnou i poválečnou dobu, velký prostor je však věnován také prvorepublikové situaci a avantgardě, stejně jako v případě knihy Lucie Tučkové Suzanne Renaud, Petrkov 13 o osudech francouzsko-české básnířky a manželky Bohuslava Reynka.

Nejnovější fabulovaná próza (oproti konstantnímu zájmu o četbu faktografického charakteru) posledních let zatím naznačuje ústup trendů reflexe národní historie. Jako by se jedna vlna vyčerpala – a čeká na to, až se s novým impulsem a v pozměněné podobě bude moci zase vrátit zpět na čtenářské výsluní.

Úvodní fotografie: Detail z obálky knihy A já pořád kdo to tluče od Radky Denemarkové