Z recenzí
Jako v antické tragédii je mnohé v Rybí krvi dáno již na začátku, vše neodvratně spěje k tragickému konci. A Hájíček dál píše svou "kroniku ohlášené smrti". Tím, kdo umírá na základě předpovědi, přitom není člověk, ale vesnice. Tím, kdo smrt ohlašuje, je jaderná elektrárna. Postavy přitom v románu umírají také, ale to - přímo či zprostředkovaně - v důsledku smrti celého svého společenství.
—Aleš Palán
Hospodářské noviny
Jiří Hájíček debutoval jako básník už v osmdesátých letech. První prózu vydal v roce 1998, šlo o sbírku povídek Snídaně na refýži. Už tady se profiloval jako kronikář života na české vesnici. Vlastní je mu mísení osobní i objektivní historie, mezilidských, rodinných a mezigeneračních vztahů v kontextu poválečného a komunistického venkova, skici lidské duše i krajiny. V roce 2001 vyšla Hájíčkovi novela Zloději zelených koní, próza o vášnivých ilegálních hledačích vltavínů, o rok později první jihočeský román Dobrodruzi hlavního proudu. Vypráví o přelomové době, v níž se bortil socialismus a budoval kapitalismus. Příběh milenecké dvojice řeší na první pohled banální otázku o provázanosti lásky a peněz v kontextu divokých devadesátých let, na pozadí restitucí, společenských skandálů, otevřených hranic, které nabízejí do té doby nepoznaná lákadla, ale i podvodů, krachů a vězení.
V roce 2004 následovala sbírka povídek Dřevěný nůž, kterou lze vnímat jako jakési prodloužení Snídaně na refýži.
Přelomový byl pro Hájíčka i jeho čtenáře román Selský baroko, který vyšel v roce 2005. Jejím středobodem je problém kolektivizace vesnice v 50. letech 20. století, kdy se po válce chopili moci komunisté a začali zabavovat majetek. Ze soukromých sedláků a dříčů se přes noc stali nepřátelé režimu a z jejich polí, luk a lesů majetek spravovaný Jednotnými zemědělskými družstvy. Lidé, kteří po generace lpěli na své půdě, pak mnoho let museli přihlížet jejímu znásilňování. Sedláci z obce Tomašice skončili po udání ve vězení a stopa viny a pomsty je dodnes horká – vydává se po ní genealog Pavel. A zavede ho až do současnosti. Až sedm let po úspěchu Selskýho baroka vydal Hájíček další velký jihočeský román nazvaný Rybí krev. I tady jde o vzpomínky na komunistické zásahy do krajiny a obyčejného lidského života, tentokrát se příběh točí kolem stavby jaderné elektrárny Temelín, které muselo ustoupit i několik vesnic. Jejich vysídlení zpřetrhalo stará pouta i kořeny. Hlavní hrdinka Hana se pokouší po patnácti letech, které prožila v cizině, najít své tehdejší známé, přátele i rodinu. V roce 2014 Hájíček doplnil svoji povídkovou sérii o tři dosud nepublikované texty, kniha složená z vybraných próz ze Snídaně na refýži a Dřevěného nože se jmenuje Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku.
Za Selský baroko i za Rybí krev Hájíček získal nejprestižnější české literární ocenění Magnesia litera, v případě prvního titulu v kategorii Próza roku, podruhé za Knihu roku. Selský baroko bylo přeloženo do angličtiny, italštiny, chorvatštiny a maďarštiny, překlad románu Rybí krev se připravuje v Bělorusku, Bulharsku, Makedonii a Polsku.
Ukázka
Znovu jsem strčil do pootevřené kovové branky, zavrzala. Stařena v šátku se skláněla před hrobem, kytky už stály ve sklenici na kamenné obrubě pod leštěným černým náhrobkem. Pozdravil jsem a prošel kolem až ke hřbitovní zdi. Pročetl jsem si znovu všechna jména rodiny Zandlovy: Josef, Alžběta. Barbora, Anežka. Pak jsem se otočil ke kostelu. Hleděla si svého, musel jsem přijít až k ní.
„Kdo ten hrob zalejvá?“ zeptal jsem se.
„Všichni už jsou mrtví,“ řekla.
„Znala jste je všechny?“ zeptal jsem se naoko nenuceně a ukazoval k hrobu Zandlových. Stála bez pohnutí, oběma rukama opřená o hůl, zaťaté mlčení v té vrásčité tváři. Tmavomodrá sukně a přes ni světlý, odřený svetr z tenké vlny.
„Jo,“ řekla. Otočila se proti mně, bezděky jsem ustoupil o krůček stranou, prošla a mířila ven ze hřbitova. Zůstal jsem stát, před brankou se zastavila, krátce, ale neohlédla se. Vykročil jsem za ní. Šla pořád směrem ze vsi a zastavila se až tak po padesáti metrech. Otočila se ke mně. Rychle jsem ji došel. Bylo mi to jasné. Nechtěla mluvit tam.
„Co je vám po tom?“ zeptala se tvrdě.
„Je to moje práce,“ řekl jsem trochu zaskočen přímou otázkou, ač jsem ji měl čekat.
„Žádnej vám nic nepoví. Lidi si už hovno pamatujou…“ řekla a vykročila po návsi, gumový konec hole zapírala do horkého asfaltu. Pořád jsem šel vedle ní.
„Zajímá mě Rozálie Zandlová,“ řekl jsem to jméno a příjmení hlasitěji a pomalu. Zastavila se. Taky jsem zůstal stát. Mlčela.
„Ta pocházela z Hůrky,“ řekla nakonec neochotně.
„Znala jste ji?“ nedal jsem se. Dívala se někam zpátky ke hřbitovu, k oprýskaným zdím porostlým psím vínem. Nevěděl jsem, jestli už nemám jít pryč.
„Ta kurva jedna…“ řekla potichu, ale rozhodně. Zamrazilo mě. Z toho tónu. Stáli jsme tam sami na návsi. A nějaká padesát let stará nenávist. Nechápal jsem. Stará paní odcházela, chvíli jsem zaváhal a pak ji nechal jít.
—Selský baroko (Host, 2005)
