Magnesia Litera má v českém kontextu ojedinělé postavení. Pokud o některé z mnoha literárních cen lze prohlásit, že ji zná a uznává široká veřejnost, pak je to právě Litera. Tahle cena „dělá“ autory, tahle cena zaručuje hvězdný status a zvýšené prodeje. V případě Litery prostě jde o seriózní podnik, který má reálné pozitivní dopady. Ocenění je rozvrženo do devíti kategorií, které se snaží obsáhnout veškerou domácí knižní produkci. Porotu k jednotlivým kategoriím delegují oborově příslušné obce a organizace. Aby se předešlo příliš úzké specializaci, vítěze v kategoriích Litera pro objev roku a Magnesia Litera – Kniha roku vybírá 300 oslovených lidí z knižní branže: od univerzitních badatelů až po knihovníky a knihkupce. Cena lidem pomáhá, aby se zorientovali v početné knižní produkci. Součástí ocenění je i finanční prémie spojená s hlavní cenou: činí 200.000 Kč.

Magnesia Litera letos slaví patnáctileté výročí a CzechLit se při té příležitosti rozhodl Literám věnovat téma měsíce. Přinášíme vám stručný přehled letošních vítězů, rozhovor s Pavlem Mandysem, hlavním organizátorem Liter, a výběr toho nejlepšího z vítězných knih za posledních pět let.

Rok 2016 – stručný přehled

Knihou roku se staly Točité věty Daniely Hodrové. Točité věty jsou románem o citlivě prožívaném přátelství autobiografické vypravěčky se spisovatelkou Bohumilou Grögerovou a výtvarnicí Adrienou Šimotovou. Porota Litery ke knize uvádí: „Stejně jako v předchozích autorčiných knihách … i nyní se projevuje její obrovská kulturní erudice a originální artistní práce s románovým tvarem. Ve shodě s titulem knihy se její věty bohatě rozvíjejí a splétají do cyklícího se a vrstvícího se příběhu, v němž se přítomnost prostupuje se vzpomínkami, osudy současných hrdinů se opakovaně potkávají s osudy nežijících lidí, do reálných událostí a míst se promítá svět mýtů, všední situace se střídají s alegorickými a snovými výjevy, zdánlivě obyčejné věci nabývají symbolických významů.“ Točité věty nejsou lehké čtení; o to víc však čtenáře ohromí. Tolik ke Knize roku. Pokud jde o kategorii Próza, i tu letos vyhrála žena, konkrétně Anna Bolavá se svým prozaickým debutem Do tmy. Bolavá je výborná stylistka, která dokáže udržet tempo vyprávění i čtenářovu pozornost. Porota k textu dále uvádí: „Je červen, všechno kvete a Anna vyráží na starém kole do terénu. Půda jejího domu se plní léčivými bylinami. Všechno musí jít stranou: vzpomínky na nevydařené manželství, podivná smrt tchána, ztráta zaměstnání, dotěrná nemoc. Zběsilé tempo sběru není motivováno přízemní touhou po výdělku, kořeny Anniny posedlosti jsou mnohem hlubší. Kniha má zvláštní napětí, nic není explicitně vyloženo, hledání klíče je na čtenáři. Důvody katastrofy, ke které hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka směřuje, zůstávají skryté v mnoha náznacích a epizodách.“ A poezie? V této kategorii letos vyhrál Ladislav Zedník, konkrétně jeho vynikající sbírka Město jeden kámen: „Básnická výpověď dospělého muže, jenž bez jakéhokoliv naparování, zato však s nadhledem geologických dob, starostlivě ohledává dobu svou, svůj život i životy bližních.“

Výběr nejzajímavějších vítězných knih za posledních 5 let

Petr Stančík: Mlýn na mumie

Ondřej Horák & Jiří Franta: Proč obrazy nepotřebují názvy

Emil Hakl: Skutečná událost

Kateřina Rudčenková: Chůze po dunách

David Böhm & Ondřej Buddeus: Hlava v hlavě

Zuzana Brabcová: Stropy

Jakub Řehák: Past na Brigitu

Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně

Jiří Hájíček: Rybí krev

Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada

Jan Balabán: Zeptej se táty

Petr Stančík

Mlýn na mumie

(Druhé město, 400 stran)

Vítěz za prózu z roku 2015. Fantasknost a jazyková opulence, post-historický detektivní román z druhé půle devatenáctého století. Stančík v několika vzájemně se zrcadlících dějových i významových rovinách vypráví příběh, jehož ústředním tématem je relativita trestu i jeho vykonávání. „Čtivý příběh o pátrání po sériovém vrahovi je situován do staropražských kulis,“ říká o textu porota soutěže. Petr Stančík je autorem střední generace, básník, prozaik, autor knih pro děti, dramatik, reklamní textař a esejista. Pokud jde o jeho Mlýn na mumie, rozhodně lze mluvit i o mezinárodním úspěchu; chystá se překlad do polštiny, španělštiny, maďarštiny a bulharštiny.

Z recenzí

“Stančík se prostě baví. Jeho román je tou knihou, kterou máte chuť brát všude s sebou a náruživě z ní citovat při každé příležitosti.”

— Boris Hokr, Aktualne.cz

Odkazy

Práva v zahraničí: www.praglit.de
Nakladatelství: druhemesto.cz

Ukázka ▼

Jasně rudá krev probublávala skrze hřídel uprostřed astronomického ciferníku, stékala přes sluneční rafiji, odkapávala z prstů zlaté ruky, pod nohama Smrtky kanula po kamenné fióle na hlavu sochy Hvězdáře a odsud se řinula do šířící se kaluže na chodníku.

Komisař zacloumal klikou maličkých dvířek vedoucích do útrob orloje. Bylo zamčeno.

„Už jsme poslali pro orlojníka,“ hlásil strážník, který je sem přivedl. A skutečně, za chvíli dorazil osobně hodinářský mistr Heinz, z podpaždí vytáhl ohromný gotický klíč a odemkl.

Strmým schodištěm v radniční věži vystoupali až do orlojovny, kde se jim naskytl strašlivý pohled: k železné kleci hodinového stroje byl shora koženými řemeny připoután muž v cárech poštovní uniformy. Z rozříznutého břicha mu vycházelo střevo podobné růžové stuze, na konci přivázané k jednomu z paprsků slunečního kola. Jak se kolo během dne otáčelo, vytahovalo střevo z břicha kousek po kousku jako naviják.

Libuška omdlela a strážník vrhl večeři.

Komisař Durman roztržitě sledoval, jak se mu při tom čepýří černá kohoutí péra na přílbě, a zároveň přemýšlel, z jakého důvodu to příroda zařídila, aby pohled na mrtvolu nutil člověka zvracet. Proč ne třeba kálet, močit nebo smrkat? Ať si však lámal hlavu, jak chtěl, nic kloudného ho nenapadlo.

„To proto, aby lidé nejedli lidské maso,“ řekl autarkický detektiv Alter, který se v místnosti nečekaně objevil v závanu mužné směsi vůní vorvaniny a bobřiny.

Durman se na něj ohromeně podíval.

„Egone, jak proboha můžete vědět, na co jsem právě teď myslel?“

Alter se povzneseně usmál a stříbrnou ručkou na konci hůlky si na nose posunul cvikr.

„Vaše duševní pochody není obtížné sledovat, milý kolego. Za ta léta, co se známe, jsem zjistil, že přemýšlíte ve vyjetých kolejích. Vaše myšlénky se podobají těm mechanickým apoštolům tady nad orlojem: zvenčí to vypadá, jako by kráčeli stezkou zasvěcenců, ale zevnitř vidíte, že se točí dokola na jednom místě.“

Komisař nevěděl, zdali se má urazit, nebo rozesmát, a tak pro jistotu učinil obojí.

Ondřej Horák & Jiří Franta

Proč obrazy nepotřebují názvy

(Labyrint/Raketa, 96 stran)

Jednou o víkendu Ema a Mikuláš díky prarodičům zjistí, že slovem „galerie“ se neoznačují pouze soudobé chrámy konzumu, nýbrž i přívětivé instituce připravené na vrozenou dětskou chuť se ptát, pátrat, přemýšlet. Vítězné knize výročního zápolení o Magnesii Literu a Zlatou stuhu v příslušných kategoriích se s přispěním dialogické prózy proložené napínavým komiksem povedlo změnit výstavní prostory v nespoutané hřiště, kde se odehraje mnoho dobrého pro polidštění strašáka zvaného „moderní umění“. Zkušený popularizátor a výrazný protagonista komiksové scény propojili v půvabné zkratce uměnovědnou debatu s lehkou parodií a přímým přenosem z loupeže, k níž se čtyřčlenná výprava nachomýtne a v níž nejde o nic menšího než o bájný obraz Černý čtverec Kazimira Maleviče. Na základě doprovodných informací shrnujících hlavní osobnosti, směry, přístupy, techniky malby a taky nejslavnější galerijní loupeže si starší školáci utvoří plastický obrázek o tom, proč si tolik ceníme originálu i originality, s níž nám umělci zprostředkovávají své vidění světa. Porota ke knize dodává: „Ondřej Horák a Jiří Franta se vystříhali školometství a vsadili na přirozenou dětskou chuť se ptát.“ Souhlasíme.

Z recenzí

„Publikace může dát čtenářům víc než lecjaká povšechná skripta s úvodem do dějin či teorie umění.“

— Klára Kubíčková, idnes.cz

Odkazy

Nakladatelství: www.labyrint.net

Ukázka

Emil Hakl

Skutečná událost

(Argo, 190 stran)

Hakl je česká literární celebrita, nejznámější přitom je za román O rodičích a dětech, vydaný v desítce jazyků; podle knihy vznikl i úspěšný film. Skutečná událost si s daným titulem v ničem nezadá, co se kvality týče. Útržky z historie německé RAF se mísí se současným českým marazmem, existenciální thriller s milostným příběhem, šedý optimizmus s černou realitou. Porota řekla o knize: „Padesátníkovi, uvláčenému bezpečnou sice, ale tupou kancelářskou prací, do života vstoupí nová žena – a také zájem o historii německé RAF. Dva centrální motivy, z nichž přinejmenším jeden vychází z reality, se vzájemně prostupují, podporují a autor z nich spřádá jednoduchý, ale nesmírně působivý příběh o okamžiku, v němž se člověk konečně rozhodne jednat.“ Vyšlo v němčině, nizozemštině, připravuje se slovinské vydání. Jasný úspěch!

Z recenzí

“Hakl skvěle vystihl svět mužů plýtvajících životem.”

— Klára Kubíčková, idnes.cz

Odkazy

Web: www.emilhakl.cz
Práva v zahraničí: www.pluh.org
Nakladatelství: www.argo.cz

Ukázka ▼

Nazítří večer opatrné klepání na dveře. Za nimi Evžen, v patách za ním vysoký vlasatý čahoun, bradatý vytřeštěnec jakýsi.

„Kolega – virolog,“ představuje ho Evžen, plazí jazyk, dělá dementa, což je u něj znak rozpaků.

„Mohli bysme si u tebe něco poslechnout?“ ptá se virolog.

„Proč ne.“

Sedají k monitoru. Žádné jak se máš, co novýho. Přímo k věci. Klik, klik.

Obrazovku vyplní chorobně zmalovaná diva. Tóny, jež vydává, jsou těžko k popsání.

„To je bruska, ne hlasivky,“ libuje si Evženův kolega. „Jo! A to jsem taky nevěděl – v roce devadesát sedum pojmenovali paleontologové Adrian a Edgecombe skupinu vyhynulejch druhů trilobitů po členech kapely: Arcticalymene rotteni, A. Viciousi, A. Matlocki, A. Cooki.“

„Já nevim nic, nic nesleduju,“ kontruje Evžen. „Včera večer jsem dal, éé, klasiku, Dařbujána a Pandrholu, takový jsem vemeno kachní vylízaný.“

„Co by, to je jedna z těch lepších.“

„Mně šlo spíš vo to zabít čas. Ale všim jsem si: za á – Pandrhola je zrzavej, za bé – zlej krupař Bašta taky a za cé – koktavej doktor, co chce peníze na dlaň, jinak nepřijde, je taky nazrzlej. Všechny záporný typy jsou ryšavý, proč?“

„To vodpovídá. Líp situovaný rodiny se často dvě stě, tři sta let ženily a vdávaly mezi sebou, aby byl majetek pohromadě. Začalo to na venkově, pak mladý utekli do měst a hned v nich zdomácněli. Proto to tu tak vypadá. Skoro v každym z nás je neblahej gen.“

Dál už jen mlčky hltají Diamandu. Tak se ta bytost jmenuje.

Čert se v nich vyznej. Znají se ze školy, z nějaké party. Tenhle ďábel a Evžen – co je může spojovat? Evžen pěstuje hrubou stylizaci, drtí trash, ale jinak skoro nepije, nekouří, je pro rodinu. Rád si čte na zahrádce při čaji Ajvaze. Zahrádku mu vlastně asi vzali s barákem.

Diamanda produkuje skřípění, které jako by ani nevycházelo z člověka. Hašteřivý psychotický jek.

Po hodině vstávám. „Hoši, jdu spát,“ povídám. „Ve skříni máte molitany, spacáky, kafe a čaj jsou tamhle, cukr na stole, lednice k dispozici. Ňákej alkohol?“

„Alkohol ne, díky. Alkohol vůbec.“

Takže něco máte, bestie, a nenabídnete. Třeba bych ani nechtěl, ale nabídnout jste mohli.

„Jenom si něco uložím,“ říkám.

„Ulož.“

Shodím dávící se zpěvačku na lištu, provádím zálohu.

Pozorně mě sledují. Evžen se pochechtává způsobem pro sebe typickým – sám neví, kde v něm končí zábavně bystrý chlapík a začíná naprostý debil. Znám to od sebe – extrovert chce ven a neví kudy.

„To je úplná modlitba, co s tim provádíš,“ komentuje divous.

Po probuzení slyším odvedle čilou polemiku. „Nebyls? Nikdy? Tam jeď aspoň na tři neděle. Stačí jenom chodit a zírat, ani trochu se nenudíš. Kde jinde vidíš vedle sebe v centru města kančí farmu, pokroucenou rezavou fabriku ve stavu, jak zustala po posledním náletu, a gotickej kostel vobsazenej důstojnejma pětašedesátiletejma hipíkama, co se snažej vo ňáký výtvarno, ale moc jim to nejde, revma a THC dělaj svý. Hned vedle barák plnej nezletilejch anarchistů, smrad, plivance, ty jejich děsně vulgární holky.“

„Špindy kunavý.“

„Jo, tam nemusíš. Vo dva domy dál najdeš úhledný bistro plný osumdesátiletejch babek v krajkovejch límcích, s těma si pokecáš vo čemkoliv, kupodivu maj pořád mozek v hlavě a zajímá je svět. Nejzajímavější jsou samozřejmě normální lidi, ne tahle zoologická, jenže k těm se tak snadno nedostaneš. Ne že by to nešlo, jenom musíš bejt trpělivej.“

„To nejsem.“

„I tak tam jeď. Jestli se budeš vracet vlakem, jeď S-bahnem. Už z dálky vidíš čnít nad střechama neskutečný obří skleněný termitiště.“

„Měl jsem jet na měsíc, pičadrát, jenže mě nebaví věčně se někam vtírat, drásat žádosti vo grant. Stačí, že mám tyhlety snažiče denně před vočima.“

„Zvláštní je, že tyhle typy rozeznáš už v první třídě základky. Jasně vidíš, kdo bude celej život ve vatě a kdo v loji.“

„Moje třídní na základce byla nejhezčí ženská, jakou jsem viděl. Měla tělo jak ruská snajperka, živočišně huňatý podpaží, jmenovala se Rotuše Caltová. Když jsem usínal, míval jsem vize, jak mě kojí, vyslýchá a tak. Jaký termitiště?“

„Hauptbahnhof. Souprava k němu jede po visutý koleji, vjede dovnitř, ty vystoupíš. Myslíš, že seš na nádraží, hovno – seš v obchoďáku. Patra a patra eskalátorů, ochozů, vobchod vedle vobchodu. Dáš bagetu s herynkem, postupně sjíždíš níž a níž, až seš na dně. Tam je teprve nádraží. Asepticky čistý peróny, ticho.“

Otevírám dveře. Stejná situace. Diamanda předvádí trosky hlasivek.

„Vrže jak cikáda,“ říkám a stavím na čaj. „Vy u toho sedíte celou noc?“

„Máme jí akorát dost,“ dosvědčuje rozvrkočený satanáš. „Sedíme na zemi a pijem kafe, snad ti ňák nekomplikujem provoz?“

Evžen houpe v pokérované pracce hrnkem, honí po dně lógr a obojetně se usmívá.

Na stole patnáct prázdných šálků, vida.

Mezi nimi otevřená plechová krabička zpola zaplněná hrubě lisovanými zlatohnědými pilulemi. Jako by podomácku vyrobenými. Vane z nich rustikální kouzlo. Takhle, vy kurvy.

Nenápadně jich pár stopím.

„Čas jít,“ zvednou se jako na povel. „Jdeme. Díky za kafe a za azyl, kafe máš dobrý.“

„Promiň,“ povídá Evžen, „asi jsem ti nepředstavil kolegu, my byli včera trochu roztočený. Tohle je Pitvor, měj se. Napíšu ti ze zkurvený korporace. Nemáš představu, jak mě ty vobyčejný mejly, kde si dohromady nic neřeknem, držej nad vodou.“

Kolega mi podá kostnatou lopatu.

„Pitvor,“ říká, „přezdívka z mateřský.“

„Jak můžete bejt kolegové, když makáte každej jinde?“

„Nás nespojuje práce, ale to, jak máme vymezenej volnej čas.“

A jsou pryč.

Kateřina Rudčenková

Chůze po dunách

(Fra, 74 stran)

Vítězná kniha z kategorie poezie. Sbírka Kateřiny Rudčenkové (1976) přináší verše z let 2008 až 2011. Erotismus, smyslnost, úzkost a samota – stará témata básnířčiných promluv i rozhovorů se světem znějí v těchto verších ještě drásavěji, ještě uhrančivěji. Knihu uzavírá podmanivý básnický cyklus napsaný na plážích baltské Sahary, mezi dunovišti v sugestivní krajině opuštěných planin s travinami, kde člověk zažívá pocit konce světa, kosmicky nostalgicky. Citujme z vyjádření poroty: „Básnířka pozoruje a pojmenovává – často tak výstižně, že čtenáři zatrne… Chůzi po dunách lze číst opakovaně, po jednotlivých vrstvách, které se přirozeně prolínají a vzájemně nasvěcují.“ Básně Kateřiny Rudčenkové jsou v německých překladech zastoupeny na serveru Lyrikline a Rudčenkové dřívější sbírka Není nutné, abyste mě navštěvoval vyšla v němčině.

Z recenzí

“Nová kniha uznávané básnířky Kateřiny Rudčenkové nepochybně je dlouho očekávaná událost… Jako by střídmost autorčina přesvědčení doprovázela střídmost výrazová.”

— Michal Alexa, iLiteratura

Odkazy

Web: rudcenkova.freehostia.com
Nakladatelství: www.fra.cz

Ukázka ▼

Chůze po dunách

I když jsi cítila dojetí
nad prudkým odstínem zeleně,
stromů a trav a borovicového podrostu,

i když tě dojímala nostalgie dýmu toho léta,
pálené trávy a pečených ryb,

i když tě dojímaly děti,
které ještě nic netušíce o restrikcích světa
už teď skákaly
po dlaždicích jen jedné barvy,

přesto pod tím vším dojetím
zůstávalas ve zklamání chladná
jako ledová tůňka v sibiřském lese.

Otáčela ses, aby ses ujistila,
že stopy vytlačené do břehu už jsou smyty,
smyty, nebylas. Nechtělas být,
nechtěla ses už do ničeho otiskovat.

David Bohm & Ondřej Buddeus

Hlava v hlavě

(Labyrint, 145 stran)

Magnesia Litera 2014 v kategorii kniha pro děti a mládež, ale krom toho i vítěz soutěže Nejkrásnější česká kniha roku 2014, dále Zlatá stuha v kategorii literatura pro děti a mládež. Tolik cen má málokterý titul. O co jde? O hlavu. Hlava, to ta kulatá věc od ucha k uchu? Kdepak, tím to zdaleka nekončí. Hlava je totiž podle autorů úchvatná – informuje nás o tom, co je kde vidět, slyšet, jak něco voní nebo chutná. V hlavě se nachází ředitelství těla, protože mozek pamatuje na všechno: kdo jsem já, kdo jsi ty i jak se k sobě dostaneme, když chceme dát hlavy dohromady. Zkrátka a dobře, hlava je nejdůležitější částí těla a čím víc se jí člověk zabývá, tím spíš zjišťuje, že by potřeboval alespoň malou encyklopedii, aby popsal všechno, co se nachází v ní a na ní i co s ní souvisí… Hlava v hlavě je nevšední a originální publikací, první českou hlavopedií, určenou především pro dětského čtenáře, jemuž má nápaditou a hravou vizuální formou pomoci pochopit základní skutečnosti týkající se hlavy, mozku a jeho fungování. Výsledkem je vizuálně nápaditá a poetická kniha, spojující humor, zábavu i poučení, v níž na všetečné dětské otázky odpovídají nejen neurolog, boxer či detektiv. Porota o knize říká: „Dílo, v němž se stírají věkové hranice – podobné publikace se zpravidla honosí určením – pro čtenáře od 9 do 99 let.“ Připravuje se německé vydání.

Z recenzí

“Autoři vytvořili knihu, která přináší mnohem víc než pár postřehů o tom, co je hlava a jak funguje. Sto dvacet stran ukazuje, jak se dá pracovat s knihou – objektem. Böhm pojal každou stranu zcela odlišně. Někde využil jednoduchou komiksovou kresbu, jinde prořízl okénko na další stranu a Buddeus do něj vepsal historky.”

— Judita Matyášová, Lidové noviny

Odkazy

Nakladatelství: www.labyrint.net

Ukázka

Zuzana Brabcová

Stropy

(Druhé město, 200 stran)

Vítězka kategorie próza. Nedávno zesnulá autorka výjimečné prózy s výjimečnou tématikou Rok perel (jeden z prvních českých románů, který otevřeně popisuje lesbické vztahy) za svého života jako poslední publikovala právě námi vybraný titul. Rok perel byl přeložen do několika jazyků a Stropy by si zasloužily podobný osud, zatím vyšly v Egyptě. Vnitřní drama prózy se odehrává v psychiatrické léčebně; „detox“ se stává místem exponovaných mezilidských vztahů, místem trýznivých otázek i odpovědí na životní traumata, do nichž vstupuje vnější svět jako znepokojivý nebo utišující element. V místy až fantaskním vyprávění se stírá rozdíl mezi takzvaně skutečným a snovým světem, mezi vnitřním prožíváním postav a jejich zdánlivě objektivním obrazem. Porota o díle tvrdí: „Ani stylistická brilance však není to nejpodstatnější, co oslovuje čtenáře. Snad je to úporné přemítání o osudu nesourodé skupiny nemocných žen, skrze něž nám autorka dává nahlédnout do naší stejně nesourodé přítomnosti. Román Stropy, jako kdyby tak ilustroval starobylé pravidlo, že čím je román konkrétnější, tím více se nás bude, možná paradoxně, dotýkat.“ Souhlasíme.

Z recenzí

“Román Zuzany Brabcové je literární událostí, dílem krajním, výjimečným svou kondenzovaností i básnivostí. Je – alespoň pro mne – literární událostí nejen právě uplynulého roku.”

— Petr. A Bílek, Respekt

Odkazy

Práva v zahraničí: www.pluh.org
Nakladatelství: druhemesto.cz

Ukázka ▼

„Kam mě vezete?“

Ženský akt, rozvalený v zrzavém porostu, se ani nepohne, člověk spolkl nářečí a zas němě zírá na ulici před sebe. Teď se ale rozzíval tak, že si dosud ležící slečna zprudka sedla a trochu zezelenala. Možná to bude tím, že zvolna upíjí ledové mojito. Ale tohle pití si přece objednala ona! Vždyť sedí s mámou v kubistické kavárně a číšník před ně právě staví dvě sklenice a talířek s věnečkem. Samozřejmě je věneček do čtverce, jsou přece v kubis­tické kavárně. Za křídlo si sedá pianista, až sem je sly- šet, jak mu praskají všechny klouby, unaveně hrábne do kláves.

„Chtěla jsem s tebou mluvit, a teď tohle…“ řekne máma do prvních hřmotných akordů. To já, ne vytetovaná, usrkávám mojito a směju se, neboť: „Mami, slyšíš, co to hraje?“ A opotřebované pianistovy hlasivky se sentimentálně rozskřehotají:

Oči čornyje, oči strastnyje,
oči čornyje, i prekrasnyje,
kak lublju ja vas,
kak bajus ja vas,
v něudobnyj čas
ja uznala vas…

A máma nevěří, že je to náhoda, že jsem tu písničku u pianisty neobjednala, a spokojeně zaboří lžičku do kubistického věnečku —

„Kam mě vezete?“ Nekřičí. Osedlá řev. Zkrotí tón tak, aby umožnil zcela běžnou, věcnou, víceméně slušnou mezilidskou konverzaci. Ale zátylek oněměl. Už ani nevyprávěl svému kolegovi za volantem vtipy o cikánech a teplouších.

Zničehonic sanitka zastaví. Bouchla dvířka. Dlouho se nic neděje.

Sním a ne snad o mojitu, to bych si nedovolila: jdou prostě pro vodu, dají mi napít. Přece nevezou věc. Kus pískovce v pantoflích. Někde na záchodku u pumpy natočí vodu do pet lahve a koupí si kafe z automatu, řidič s cukrem a saniťák bez, a obloženou bagetu a krekry s příchutí slaniny. Vždyť i z vozovky před autem teď tryská gejzír. Mrak nad městem puká a proud vody mi míří rovnou do úst. Dole na Můstku se tři staré obtloustlé rozesmáté brebentící Italky sklánějí k pítku v horkém letním dni, 16. čer­vence ve 13.15 roku 2008. Nebo jindy? Záleží na tom?

Nastavuji dlaně pod pramen vyvěrající kdesi vysoko v horách, jsi se mnou; následuji tvoje sehnutá holčičí křehká záda a tvůj rázný neholčičí krok, který praví: Sakra neválej se furt s těma svejma depkama v posteli a vstaň a choď, jdi, štráduj, kráčej, rázuj, mašíruj si to krajinou a drápej se do kopce a z kopce seběhni, dýchej zhluboka, jak ti to říkávala máma, když jsi byla malá holka, ježiš, vždyť ty dejcháš jak při porodu, musíš zhluboka!, nasávej vůně, koukej, co se kde šustne za strom, zvíře či kámen, támhle zborcený posed a pod ním hřib, kdys naposledy našla pravej bílej hřib?, a vítr v korunách a mezi prsty pavučina, na tvém rameni v krůpěji tvé krve sedí komár.

A dáváš mi pít z dlaní, moc to nejde, mám akorát mokrou tvář. Před sebou máme ještě deset kilometrů a nohy samej puchejř. Náhle se dole v údolí pod námi rozklene krajina, ozářená zapadajícím sluncem. Obejmu tě, jako kdyby to mělo být naposled. Kde je ta chvíle? Kdo by ji našel v mém těle, strnulém teď v sochu? Kde je ta chvíle… kdo by ji našel… a tvůj jazyk v mých ústech, chuť ostružin, tvoje sliny, život.

Konečně. Zrzoun otevřel dveře a zase je prudce přibouchl. Na sedadlo vedle ní se sesunul člověk v koženém sáčku, z obličeje mu trčely hranaté plastové brýle. Vypadal trochu jako Andy Warhol.

„Nemáte něco k pití? Mám děsnou žízeň,“ zašeptala, když se zase rozjeli.

Sotva o ni zavadil pohledem. Nejspíš jen s nezájmem zaregistroval přikurtovaný monument s fialovými pantoflemi, kterému ležel na břiše chlebník z roku raz dva. V tom spěchu v krabici od Popela nic jiného nenašla. Odvrátil zrak a neřekl ani slovo.

Kamkoli se nechám odvézt, Rybko, abych odčinila, co jsem ti způsobila; budu brázdit nemocniční chodby, nechám si vrazit do útrob hadice a v noci se přikryju mumláním nemocných stařen a jejich potomků u proleželých postelí, potomků otrávených z času promarněného v hnus­ném nemocničním smradu, vpustím si do hlavy jako pokání bezedné blábolení světa a skřehotavý skřek skřetů.

Pohleď, jen se podívej, jak mdle a unaveně vycházím na vězeňský dvůr a cintám si na mikinu omáčku z ešusu a jak mě po nocích osahávají hladové ruce zlodějek; vrhnu se do modliteb, ledových jak Vltava v lednu, anebo navždy znehybním v bublině mlčení; a pak, přískoky, leh a vztyk, vztyk a leh, obejdu horu Kailás, nad kterou krouží supi a na jejímž úpatí si tvůj dědeček přál být rozsekán, až umře.

Kamkoli, jen ne do Zahrady.

A zase drncají městem po kočičích hlavách, po asfaltu, zastavují na semaforech. V jednu chvíli se Ema otočí na bok, pokud jí to popruhy dovolí, a zvrací. Zvrací Andymu Warholovi pod nohy. Na podlaze sanitky se zaleskne docela malá medúza, bublina komiksu, do které zapomněli napsat text.

„Nechcete si se mnou zahrát tichou poštu?“ zeptá se. Ale Andy nerozumí. Jak by mohl. Tichá pošta se přece ve dvou hrát nedá. A tak ji začne hrát sama se sebou, šeptá si a drmolí, koktá a posílá dál, až ji náhle napadne, co kdyby to aspoň jednou v té hře bylo naopak: co kdyby se na konci z prvotního blábolu zrodilo zřetelné slovo: třeba —

Zahrada. Vidí ji, jak divoce pulzuje, jako kdyby ji stvořili před vteřinou, ten výsměch symetrii, obludný kosmos rozťatý v triptych. Kolem studny, do níž v trsech prší mrtví ptáci, cválají v temné krajině protkané záblesky světla nazí jezdci na prasatech; papež-ďábel na honosném stolci požírá a vzápětí zas vyvrhuje zatracence a vtom kolem přetančí pekelná muzika a skřet s bubnem, v němž je uvězněno batole, a tady škorpioni a muž ukřižovaný na harfě a tam zas dvě uši spojené jehlou, ze kterých trčí střenka nože.”

„Papež-ďábel tam požírá…“ Brýle se k ní tázavě obrátí. „Nevíte, kam nás vezou? Nemáte něco k pití?“ A Andy Warhol kupodivu promluví. „Netuším. Asi je vám zima.“ A Andy Warhol si sundá kožené sako a přikryje ji tím sakem až po bradu.

Saniťák něco hlásí do vysílačky. Teprve teď si uvědomila, že není zapnutá siréna. Naštěstí tedy ani ona, ani Warhol nejsou vůbec důležití. Žádné akutní případy. Měla zkusit odejít z pohotovosti v Motole po svých a nechat jim tam místo sebe jen prázdný neopren, doplavat domů a usnout, bez prášků konečně, spát čtyřiadvacet hodin a pak se vzbudit, vytáhnout žaluzie a jít do práce a na oběd s Rybkou a večer zapálit svíčky a pustit si Nico a čekat, až zazvoní Dita… A povídat si s ní a smát se a pak promilovat noc. Vzbudit se. Vytáhnout žaluzie. Jít do práce. Zavolat Rybce, pozvat mámu na mojito a kubistickej vě­neček do kavárny. Pohnout se prostě v bezpečném břiše kaž­do­dennosti.

Jakub Řehák

Past na Brigitu

(Fra, 80 stran)

Vítěz v kategorii poezie (2013). Jakub Řehák vystudoval Vyšší odbornou školu filmovou ve Zlíně, přispívá do novin a časopisů, píše eseje a kritiky. Podílel se na výběru Nejlepší české básně roku 2010 (Host, 2010) a na uspořádání básní Karla Urianka Beránek (Fra, 2012). Je zastoupen v italské antologii současné nové české poezie Rapporti di Errore (2010). Vychází z avantgardy první československé republiky, zvláště z odkazu surrealismu, který originálně aktualizuje technikou filmového střihu. Brigita, titulní postava sbírky, není jen konkrétní dívkou, básníkovou ztracenou láskou, nýbrž i obycným, pomalu se odkrývajícím ženským principem. Porota k dílu řekla: „Řehákova poezie, to je strhující proud, vyvěrající ze sebevědomého básnického gesta, jímž básník přetavuje syrová ‚znamení doby‘ do podoby ryze současného mýtu, ze kterého trne.“

Z recenzí

“Autor kombinuje bohatou imaginaci a asociativnost s neobyčejnou precizností při detailním vnímání, které se děje ve chvílích ztišení, kdy prodlévá u pozorované věci.”

— Markéta Kittlová, iLiteratura

Odkazy

Nakladatelství: www.fra.cz

Ukázka ▼

Ur Brigita

buď jak buď Brigito prý jíst a svlékat se z šatů
je to samé
sepnuté dlaně nad hlavou
pohyb krku udávající rytmus
ze strany na stranu:
asa-nisi-masa asa-nisi-masa
cvrček černý špendlík
schovaný dovnitř úst
do klopy saka

dveře za nimiž to je cítit pilinami
v rozích místnosti plechové kýble s pozdravy těla
Brigito i když se nám to nezdá
stojíme s rukama za hlavou
proti zvlněné vlhké omítce
držíce snad jen kůží čela kus papíru
na který psána bude noc
černoši drží v rukách saxofony či kvéry

Brigito
možná houba řekne nám
kde jsme se to octli
mokrá vyplula z tmy
nyní u laťky školní tabule
ještě s bledým popraškem křídy
výsměšně světélkuje
okolo nahrnutých lavic

výkřiky otvíraná dvířka s rozpadajícími se zámky
laťky zbytnělé sirky jejichž žluť čeřila
výsměšnou kouřovou clonu valící se po chodbách
zatímco byla slyšet hudba a chlapi v saku
s hubami černými od krémů na boty
svítili do nás vyleštěnými nástroji
Brigito milovat ne šoustat
a vědět znát slova
tvá koruna
černý žalud
na čele

buď jak buď žádná Lubjanka
či Bartolomějská nevoní pilinami jako cirkus
to jsi řekla a já do rytmu facek přitakával s nateklýma očima
psací stroj na stole zaznamenal i několik zubů
co omylem vyrazila čísi nedbale napřažená pěst
strejc konající službu dozor na židli poklimbával

černá rtěnka na bílém papíru od klobásy třikrát přežvýkaném

Brigito co určuje tato noc
zavalená sněhem?
pohlédl jsem ti do očí
hleděla na mne temná dřeva
přichází-li zima žebra topení
podobně jako žebra na těle
vydají do místnosti
nezanedbatelné množství tepla

Brigito ve chvíli kdy vstoupím
do tebe
budu cítit pach benzinu
jazyk pracuje ve tmě za nás oba
černé paže luk bílé paže hrazda
stisknutá ve snaze o výmyk pojď
budeme žít v noci
cvrček polknutý tvými ústy
klepe krovkami o má patra
během zimy vydáváš důvěrně známý zvuk letního večera
zářivka na stropě nadouvá ústa pruhem světla
Nougé:
vzpomeň si že zatímco jsem se do tebe nořil
vjel jsem do tebe i svým prstem
a tvůj prst vjel do mne

v půlnočním panáku hořela politika
číhal jsem kolem tvých ramen
rozsvícených jak odjezdy aut

Kateřina Tučková

Žítkovské bohyně

(Host, 456 stran)

Kateřina Tučková je wunderkind české literatury. Skutečná stár. Stotisícové prodeje a Magnesia Litera cena čtenářů. Její knihy byly přeloženy do devíti jazyků. Fascinující příběh o ženské duši, magii a zasuté části naší historie. Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Hlavní hrdinka Dora rozplétá osudy žítkovských žen a s překvapením zjišťuje, že ačkoli se sama bohyní nestala, je i ona nedílnou součástí tajemné tradice… Krom Litery román vyhrál i tři další ocenění, včetně titulu Český bestseler, a chystá se filmová adaptace.

Z recenzí

“Virtuózní mix faktů a fikce.”

— Der Standard

Odkazy

Web: www.katerina-tuckova.cz
Práva v zahraničí: www.dbagency.cz
Nakladatelství: nakladatelstvi.hostbrno.cz

Ukázka ▼

Surmena se jich ujala, když jí bylo osm a Jakoubkovi čtyři. Určitě ani nepomyslela na to, že by mohli jít k někomu jinému, tím si je Dora jistá. Tehdy ještě nebyla tak stará, aby je nezvládla, a její široké srdce by jí nedovolilo zachovat se jinak. Navíc svoje děti neměla a Dora je dodnes přesvědčená, že jí je vlastně nahradili.

Tenkrát, když k ní přišli, to bylo v šestašedesátém, bylo Surmeně přes padesát. Ale bylo v ní cosi, co z ní dělalo stařenu už tenkrát. Možná to bylo těmi vlasy zavinutými v šátku, který ke kopanickému kroji nosila, i když nebyla nikdy vdaná, tou sítí drobných vrásek křížících se v nepravděpodobných, jedinečných cestách po jejích tvářích a tím způsobem držení těla, kterým se snažila skrýt sama v sobě. Chodila schoulená, s propadlým hrudníkem, a chůze se tomu říkat skoro nedalo, spíš to bylo takové vrabčí poskakování, za které mohla ta noha, co se jí při každém našlápnutí trošku podlomila, až to vypadalo, jako by hopsala. Říkávala, že je to památka na válku, když se utíkala schovat do lesa a spadla tak nešťastně, že ani ona si neuměla pomoct. Široko daleko vyhlášená napravjačka a kulhá, říkali si lidi potom. Jenže jak by si mohla sama správně trhnout vykloubenou nohou, trhnout a prudce otočit, aby vyjetý kloub přesně zapadl na svoje místo? Udělala, co se dalo, sklínila si nohu dlouhými větvemi a čekala — tři dny a tři noci, sama v lese, než se přežene fronta.

Později byla Dora několikrát svědkem, jak Surmena podobný zákrok prováděla. Stála rozkročená nad zraněným a v hlubokém předklonu objímala jeho stehno nebo lýtko, podle toho, který kloub byl vymknutý, a pacientův kotník svírala v podpaží. Vší silou zatáhla, trhla a stočila nohou, zraněný zakřičel tak, až Dora myslela, že umírá, a pak byl najednou klid — kloub vjel zpátky. Ptala se jí, kde se to naučila, a Surmena se tehdy nad tou vzpomínkou tak zvláštně ušklíbla. Bylo to prý to jediné, co se nenaučila od své matky, bohyně Justýny Ruchárky. Naučila se to díky hrozenkovskému hrobníkovi a vlastně přímo od lidí. Od mrtvých lidí. Vybral si ze všech bohyní na Žítkové zrovna ji, protože v chalupě žila sama jen s mladší sestrou Irenou. Tak jí je tam jednou večer přivezl. Slyšela prý už zdálky, jak tenkrát kosti hrkaly jedna přes druhou ve třech dřevěných bednách poskládaných na rykši, na které jí je přivezl rovnou ze hřbitova a složil v sednici. A že prý ho napadlo, že by se na nich naučila, jak se jednotlivé kosti skládají k sobě. Nedal si vymluvit, že je to v kraji potřeba. Zvlášť v časech, kdy hrozila válka. Nejdřív byla Surmena zděšená. Tři bedny jí stály ve světnici tři dny. Zavřené, tak jak je tam hrobník složil, a ona s Irenou spávaly na půdě, aby s nimi nemusely být v jedné místnosti. Jenže hrobník přicházel každý večer, aby se podíval, jak pokročila, a třetí den už to nevydržel, vypáčil víka beden a sám začal brát vybělené, jen hlínou trochu zamazané kosti do rukou a pokoušel se je skládat k sobě. Surmena prý nejdřív myslela, že omdlí. Ale pak jí to nedalo. Vytrhla nešikovnému hrobníkovi kosti z rukou a dala se do skládání sama, podle toho, co do té doby z lidského těla znala. Neúnavně zkoušela zaklínit jednu kost do druhé, drátovala je rozstříhanými oky z plotu, rýpala se v nich prý tak dlouho, až do sebe sedly a ve světnici jí stáli tři krasavci. A byli to tihle tři, kvůli kterým se prý už nikdy nevdala. Jen její věhlas se díky nim roznesl ještě dál a k napravování k ní pak přicházeli lidé z moravské i slovenské strany. A přicházeli i potom, co se rozneslo, že sama se na nesrovnanou nohu už nikdy pořádně nepostaví.

Takovou, pajdavou a schoulenou, si ji Dora pamatovala odvždycky. Ale jako by se to její povahy ani nedotklo — byla tvrdá a nesmlouvavá k sobě, nikdy se nevyhýbala žádné fyzické práci, ani když jí musela její nedostatečnost překážet, a byla taková i k jiným. I k nim, k dětem.

Dnes je jí Dora za tu láskyplnou bezohlednost vděčná, za to, že se nad ní tenkrát neslitovala a nenechala ji nad tou katastrofou vydechnout. Dělala, jako by se nic nestalo, a k práci i do školy ji hnala hned druhý den. Jen ji během těch prvních odpolední čekávala i s Jakoubkem před školou, aby ji vyvedla nahoru na Bedovou, jako by tušila, že se kolem ní bude tvořit vějíř zvědavců, kteří se nestyděli častovat ji dotěrnými otázkami, nebo ještě hůř — litovat ji. To byl jediný ústupek, jímž jí chtěla ulehčit těžké chvíle týdnů následujících po události, která jí, Doře, tak náhle a dramaticky změnila život.

Jiří Hájíček

Rybí krev

(Host, 360 stran)

Hájíček je z jižních Čech. V Hájíčkově případě má smysl zmiňovat místo jeho působiště, a to nikoli proto, že by se jednalo o autora lokálního významu (naopak – Hájíček je česká špička), nýbrž kvůli faktu, že autor své místo ve své tvorbě výrazně tématizuje. Má dvě Litery, první za Selský baroko, které vyšlo už i v angličtině; my však chceme upozornit na další oceněnou knihu. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak – na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Téma vysidlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Porota tvrdí: „Elektrárna a marný boj obyvatel proti ní se stávají kulisami pro dramatické mezilidské vztahy, příběhy obyčejných lidí v neobyčejné situaci, vyprávěné tradičním způsobem. Autor líčí děj a postavy plasticky a přesvědčivě, prostým stylem vytváří kvalitní literární celek.“ Vyšlo v polštině, makedonštině, běloruštině a bulharštině.

Z recenzí

“Hájíček se v Rybí krvi stal mistrem komorního dramatu. Obyčejnost a všednost působí velmi živě, plasticky, detaily se prolínají v celek věrohodně. Zároveň je autor schopen svým civilním stylem — bez přepjaté metaforiky a vyumělkovaného významového vrstvení postmodernistickým imperativem uvolněné obraznosti — vytvořit vždy patřičnou atmosféru.”

— Eva Klíčová, Host

Odkazy

Web: www.hajicek.info
Práva v zahraničí: www.dbagency.cz
Nakladatelství: nakladatelstvi.hostbrno.cz

Ukázka ▼

Sedím v kupé rychlíku Praha—České Budějovice, od stanice Tábor už úplně sama. Nad hlavou v prostoru pro zavazadla můj odřený tmavomodrý kufr na kolečkách, na jeho držadle se ještě houpe cedulka z letiště v Rotterdamu. Konečně chvíle samoty, kdy si můžu vytáhnout z peněženky ten přeložený lístek se sloupcem jmen. Podlouhlý bílý lístek na poznámky, vypadá trochu jako účtenka z restaurace, v levém horním rohu je barevné logo holandské letecké společnosti. Popsala jsem ho v letadle velkými tiskacími písmeny a vzpomněla si přitom na Frederika. Co by tomu řekl. Ta bohémka, chaotička, ta Češka, se kterou se už čtyři roky trápí, a tohle? On, který má ve všem systém a vyznává řád. Když jdeme nakupovat, má v ruce přesně takový lístek a navíc propisku, háže nákup do vozíku a odškrtává si položky na seznamu. V kapsičce u košile nosí kalkulačku a dělá si mezisoučet nákupu, aby ho u pokladny nic nepřekvapilo.

A přesně tak to budu dělat teď já, říkám si a přejíždím pohledem lístek odshora dolů. Budu si odškrtávat jména. Všechny ze seznamu chci vidět, mluvit s nimi, dívat se jim zpříma do očí. Ať už se mezi námi kdysi stalo cokoli.

TÁTA
HONZA
ANNA
MILADA
ZDENĚK
PAN TUŠL
MUDr. BREJCHOVÁ
PAN BERTÁK
CHOZÉ
NAĎA
PETR
OLINA

Celkem dvanáct jmen, dvanáctka důležitých lidí mé minulosti. Zastavuji se u těch posledních dvou a přemítám, proč jsem je napsala až naposledy. Podvědomí? Odsunula jsem je, schovala až na konec. Raději koukám oknem ven do ubíhající krajiny jižních Čech a vzpomínám na včerejší večer. Otevřeli jsme s Frederikem doma na rozloučenou láhev vína. Popíjeli jsme v posteli a já jsem vtipkovala, že si ode mne celý měsíc odpočine. Pěkných pár týdnů před odletem neslyšel nic jiného než historky a legendy o naší rodině. Už jsem mu tím lezla na nervy. Jednou se na mě dokonce utrhl, jestli si prý myslím, že nikdo jiný neměl trable v rodině, jen já. Prý je to normální.

„Přijde ti normální, že jsem svýho vlastního bráchu neviděla přes dvacet let?“

Opakuju si tu otázku nahlas v prázdném kupé. A znovu si v duchu připomínám základní pravidla téhle cesty, která jsem si stanovila před odletem. Pravidlo číslo jedna: Říkat pravdu. Vždycky, každému a za všech okolností. Na co si hrát v jednačtyřiceti? Před čím se schovávat? To bych se ani nemusela vracet. Pravidlo číslo dvě: Nebudu brečet. Dojetí, smutek. Co s tím? Nejsem přece malá holka. Posledních pár dopisů, které jsme si s tátou vyměnili, mě docela uklidnilo. Operace dopadla dobře, včera ho měli propustit ze špitálu a dneska večer zazvoním u jeho dveří. Všechno vychází. Bude to dobrý, říkám si už poněkolikáté a vrtím se neklidně na sedadle.

Mezitím se zešeřilo, stojím u okýnka a v dálce už vidím světla města. Nebyla jsem tu patnáct let. Vagon sebou háže, držím se za kovové madlo a pozoruju město, jak si ho nepamatuju, obklíčené supermarkety, benzinovými pumpami a nízkými hranatými stavbami. Za chvíli vlak s cukáním zastavuje. Táhnu za sebou kufr tunelem od nástupišť, naproti nádražní budovy zkoumám jízdní řád městské dopravy. Na sídliště Máj jezdí jiná čísla než kdysi. Vystupuju na konečné autobusu číslo tři, kufr za mnou klape na kolečkách po dlážděném chodníku. Stojím uprostřed sídliště. Žádné šedivé paneláky, jak jsem to tu znala, ale celá paleta pastelových barev, rozhlížím se kolem dokola, žlutá, modrá, zelenkavá, domy hrají barvami a desetipatrový dům, kde bydlí táta, má na barevné fasádě namalované ohromné číslo. Výtah zastavil v osmém patře a já zvoním u dveří, otevírají se a v nich stojí můj táta, o dvou berlích, úplně šedivý.

„Pojď dál,“ usměje se. Dám mu pusu na tvář a opatrně ho objímám. Zavírám dveře a stojíme naproti sobě. Zkoumám v jeho tváři, jestli má bolesti a jak ho změnil čas. Ale času budeme mít dost. Ukazuje berlou, ať jdu za ním.

Jak jsem to nepoznávala na sídlišti, tak uvnitř se nezměnilo vůbec nic. Ten samý okopaný botník v předsíni, stejný vybledlý závěs v okně obýváku, který jsme kdysi kupovaly ještě s mamkou, staré umakartové bytové jádro a z tranzistoráku v kuchyni vyřvává dechovka. Neslyšela jsem něco takového celé věky, trochu to se mnou zacloumá a háže mě to o dvacet let dozadu. Ale držím se a snažím se soustředit na přítomnou chvíli a zůstat v klidu.

Dávám tátovi dárkový balíček s holandským sýrem a čokoládou. Celý večer uběhne neskutečně rychle, říkáme si spíš praktické věci. Ptám se, jestli má dietu a co mám vařit, kdy je první kontrola v nemocnici, jestli má ještě bolesti, jestli má doma všechny léky a kde je nejbližší lékárna, kam se tu chodí nakupovat. Prohlížím lednici. Říká, že nemá hlad, ale já ještě běžím s taškou do večerky. Je to asi sto metrů a za půl hodinky jsem zpátky. Těší se na pořádné jídlo po těch nemocničních blafech, doufá, že na něm nebudu dělat pokusy a vařit mu nějaké holandské speciality. Smějeme se. Pořád si nemůžu zvyknout na jeho tvář, jak se za ta léta změnila. Hluboké vrásky, řidší vlasy, pohublý obličej. On to má se mnou asi podobně. Posílala jsem mu sice nedávno v dopise fotku nás dvou s Frederikem, ale taky na mě kouká jako na někoho povědomého, koho kdysi znával…

„Kdybys přijela s tím svým, ani bych si s ním nemoh popovídat,“ říká vyčítavě a já mu vyprávím, co už jsem Frederika naučila česky a jak se učím od něho holandsky. Připravuju nám aspoň obložené chleby, sedí v kuchyni, berle opřené o lavici. Na kredenci fotka v rámečku. Mamka a táta, někdy před dvaceti lety, fotografováno před naší bývalou chalupou u nás na vsi. Nic to se mnou nedělá, v duchu se chválím, jak se držím zásad.

Po jídle vybaluju kufr. Najednou na mě padne únava, bylo toho dneska hodně, říkám tátovi, vlezu do vany a pouštím na sebe teplou vodu ze sprchy. Spát budu v zadním pokoji na válendě, kde měla mamka dřív šicí stroj. Pokládám na peřiňák mobil a kontroluju čas, je deset večer. Píšu rychle zprávu Frederikovi, úplně jsem na něj zapomněla. Než zhasnu lampičku, vytáhnu z peněženky lístek. Propiskou udělám fajfku u tiskacího TÁTA. Zhasínám, zavírám oči a usmívám se, jak šlo všechno hladce. Než usnu, říkám si, jak čas všechno zahojil a podobné hlouposti.

Michal Ajvaz

Lucemburská zahrada

(Druhé město, 176 stran)

Básník a prozaik, jehož knihy se řadí k hravé literární fantastice plné symbolů. Knihy Michala Ajvaze pravidelně vycházejí v zahraničí, překládají se i do angličtiny. Francouzský překlad Ajvazova Druhého města obdržel cenu Utopiales za sci-fi. Titul z našeho výběru, který získal v rámci Liter cenu Kniha roku, také obsahuje prvky z žánru sci-fi. Román Lucemburská zahrada začíná v první den prázdnin, kdy Paul, učitel na pařížském lyceu, sedí v bytě v rue Vaugirard, kde žije se svou ženou, u počítače a začíná se připravovat na podzimní vyučování. Je zvyklý psát deseti prsty a při hledání odkazu na internetu se mu stane, že z nepozornosti položí prsty pravé ruky na klávesnici o jednu klávesu doleva. Z tohoto nepatrného chybného pohybu se rozvine celá řada událostí a Paul prožije nejšťastnější a nejstrašnější okamžiky svého života. Už vyšlo v Rusku, Chorvatsku, připravuje se bulharské vydání. Porota tvrdí: „Autor ukáže prostou, leč podivuhodnou věc: vnímá mateřský jazyk jinak, zvnějšku a začíná vnikat do jeho podstaty. Vidí jeho dosud nevnímané, zázračné kvality, cítí jeho melodii, barvy. Výstřední jazyková posedlost míří k poznání. Novela není tak rafinovaná, jako předchozí Ajvazovy knihy – s jedním rozdílem: rafinovanost je tu v prolínání sofistikované prózy s prvky, jež jsou charakteristické pro literaturu pokleslou.“

Z recenzí

“Michal Ajvaz i ve svém nejnovějším románu důmyslně a s neuvěřitelnou fantazií komponuje síť na sebe navazujících, křížících se a vzájemně se ovlivňujících příběhů.”

— Markéta Kittlová, iLiteratura

Odkazy

Práva v zahraničí: www.dbagency.cz
Nakladatelství: druhemesto.cz

Ukázka ▼

Paul je profesorem filosofie na pařížském lyceu, na které nastoupil hned po skončení univerzity a kde letos učí už sedmým rokem; teď je právě doma, protože je první den prázdnin, půl desáté dopoledne. Před čtvrthodinou se rozloučil se svou ženou Simone, která odešla do práce, a zůstal sám ve velkém bytě v rue Vaugirard, sedí před obrazovkou počítače a začíná se připravovat na podzimní kurs. Má v něm učit řeckou filosofii, ve které se necítí moc jistý, proto nechce promarnit ani den. V ty dny v Paříži začíná být horko už po ránu, a tak je oblečený jen do lehkých lněných kalhot a bílého tílka. Obrazovka stojí na těžkém psacím stole ve stylu druhého rokoka, který Paul dostal k třicátým narozeninám od tchána, ředitele francouzské odbočky mezinárodní firmy zabývající se výrobou vysavačů; stůl je umístěný u zdi mezi dvěma vysokými okny, jež jsou otevřena dokořán a v nichž jsou vidět vrcholky stromů v Lucemburské zahradě. Aby trochu rozhýbal těžký teplý vzduch, otevřel Paul i všechny dveře v bytě, a tak když otočí hlavu, vidí sluneční lesk na navoskovaných parketách, které vypadají jako světlá hladina rozlévající se do všech pokojů. Okny sice doléhají zvuky automobilů z ulice, kde je už docela živý provoz (byt se nachází v prvním patře), ale Paul usoudil, že poslouchat monotónní hluk je lepší než sedět zpocený v horku, které se zvolna stávalo nesnesitelným.

Ode dneška mu začíná obvyklý letní režim, to znamená, že v jednu hodinu přeruší práci a půjde na malý oběd, nejspíš do Café Cassette na rohu rue de Rennes a rue Cassette, anebo si koupí v krámku v rue Madame bagetu a sní ji na lavičce v Lucemburské zahradě, pak se vrátí domů a bude pokračovat v práci až do šesti, kdy se Simone vrátí ze zaměstnání. Právě teď si chce zjistit na internetu jméno knihy o Plótinovi, kterou před časem držel v ruce v antikvariátu v rue Saint-Severin a na jejíhož autora si nemůže vzpomenout, a tak položí prsty na klávesy, aby do vyhledavače napsal filosofovo jméno, chvíli se rozmýšlí, jestli má použít francouzský, řecký nebo latinský tvar, nakonec se rozhodne pro řecký, ale než začne psát, uslyší zvonění telefonu. Trhne sebou a napřímí se na židli, naslouchá, zvonění se ozve znovu, ale teď už je zřejmé, že přichází zezdola z ulice, vzápětí Paul dokonce uslyší nepříjemný ostrý hlas majitelky mobilu. A tak konečně napíše do okénka „plotinos“ a klikne na ikonku vyhledávání.

Když se na obrazovce objeví stránka s googlovskými odkazy, Paul na ni chvíli nechápavě zírá. Očekával, že mu vyhledavač oznámí, že našel tisíce stránek, ale namísto toho se dívá na jediný odkaz na jinak prázdném monitoru. A ještě ke všemu vůbec není jasné, co má odkaz společného s Plótinem. Stránky, jež mu odkaz nabízí, se jmenují Návrat z Druhé strany; pod tímto názvem Paul čte prapodivná slova „…uta ygorel okitubis ali byrraru nalagaddaru ollade uvimisirr…“ Jeho zmatek však trvá jen chvíli; Paulovi brzy dojde, co se přihodilo. Je zvyklý psát deseti prsty na francouzské klávesnici, která se označuje – podle pořadí kláves vlevo nahoře – „AZERTY“, a tak položil jako obvykle prsty levé ruky od malíčku po ukazováček na klávesy QSDF a prsty druhé ruky o dvě místa dále napravo, na klávesy JKLM; když ho vyrušilo zvonění mobilu pod oknem, bezděčně trochu zvedl pravou ruku a pak položil její čtyři prsty o jednu klávesu nalevo, tedy na klávesy HJKL. V důsledku toho nepatrného pohybu ze slova, které chtěl napsat, zbyla jen písmena t a s, napsaná ukazováčkem a prsteníkem levé ruky, které zůstaly na svých místech, pravá ruka psala něco jiného, a tak se místo plotinos objevilo v okénku slovo okitubis. Podivná věta na obrazovce je patrně jediný text v celém webu, kde se slovo, jež Paul vytvořil, nachází. Paul chvíli zkoumá těch osm písmen, ale vůbec neví, co si se slovem, které zepředu vypadá jako Japonec a zezadu jako Egypťan, má počít.

A tak to nechá být, klávesou Delete vymaže okitubise z googlovského okénka, znovu položí ruce na klávesy, tentokrát pro jistotu zkontroluje, jestli jsou všechny prsty na správném místě, a chystá se napravit svou chybu. Ale než začne psát, pohled mu ještě jednou padne na odkaz na obrazovce a Paul si říká: co, proboha, může být „uta ygorel okitubis ali byrraru nalagaddaru ollade uvimisirr“? Chvíli váhá; naučil se odolávat svodům internetu a nenechat se rozptylovat při práci, nepouštět se do labyrintů nekonečných odboček bez konce, ale nakonec si řekne, že se přece nic nestane, když se na minutu podívá, jestli je Okitubis japonský ostrov nebo egyptské božstvo a co je to za podivná slova, v jejichž sousedství se objevil, a klikne na odkaz. Tak to začíná.

Za několik okamžiků se po třech stranách obrazovky objeví pás vytvořený z obrázků draků s propletenými ocasy a rozeklanými jazyky; dva draci, kteří se nacházejí uprostřed horního pásu, drží v tlamách nápis SF&F International Magazine; písmena nápisu jsou zakončena ostrými, lehce prohnutými špicemi, jež mají zřejmě připomínat zuby a drápy oblud anebo ostří barbarských zbraní. Dračí spleť rámuje prózu, která se jmenuje Návrat z Druhé strany, jako její autor je uvedený jakýsi Donald Ross. Paul si přečte začátek: „Palácem procházel rychlým krokem muž v dlouhém černém plášti, který vlál v průvanu světlých prázdných chodeb; mnohokráte mu zastoupily cestu stráže, ale pokaždé vysoko zvedl ruku, ve které držel odznak s Gryfem, stráže se hned rozestoupily a uvolnily mu cestu, i poslední stráž, stojící před sálem Státní rady. Když muž vešel do místnosti, všichni ztichli, pak se ozvalo pobouřené hučení. Muž v plášti si ministrů nevšímal, nestáli mu ani za to, aby jim ukazoval odznak; šel po starodávných dlaždicích sněmovní síně rovnou k Regentovi sedícímu v čele stolu.“ Paul několikrát zmáčkne klávesu Page Down a namátkou si přečte pár dalších vět. Je zřejmé, že jde o nějakou povídku nebo část románu ve stylu fantasy. To Paulovi stačí; tenhle žánr jej nikdy nebavil, literární díla, v nichž se psalo o tajemných mužích v dlouhých vlajících pláštích, o pečetích a Gryfech, ho nudila, a tak se chce rychle vrátit k Plótinovi (stejně by se nakonec nejspíš dozvěděl, že Okitubis je jméno buďto mimozemského kapitána vesmírné lodi, nebo královny barbarského království). Když ale cestou k ikonce Close přejíždí kursorem přes jméno autora, písmena změní barvu a šipka se změní v ručičku. Paul se zastaví, chvíli váhá a pak znovu pohne myší, sjede zpátky ke jménu a zmáčkne ukazováčkem levé tlačítko, sám vlastně neví proč.

Jan Balabán

Zeptej se táty

(Host, 192 stran)

Prozaik, překladatel, jeden z nejpopulárnějších a nejlepších autorů posledních dvou dekád. Největšího ohlasu se dostalo jeho knize Možná že odcházíme, která byla vyhlášena coby Kniha desetiletí v soutěži Magnesia Litera. Námi prezentovaný titul v téže soutěži vyhrál Knihu roku v rámci Liter, ale i Knihu roku Lidových novin a Knihu roku časopisu Respekt. Smrt zpozorní naše životy. Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Neboť ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být. Vyšlo ve Švédsku a Polsku, připravuje se bulharské a srbské vydání. Porota se vyjádřil takto: „Balabánův poslední, až mrazivý román je co nejupřímnější výpovědí o životě in extremis.“

Z recenzí

“Román Zeptej se táty, na němž Jan Balabán pracoval poslední tři léta svého života, je esencí jeho psaní: je autobiografický, trýznivý a depresívní, vyrovnává se s časem minulým i budoucím, je napínavý, úsporný, ryzí.”

— Kateřina Kadlecová, Reflex

Odkazy

Práva v zahraničí:www.pluh.org
Nakladatelství: nakladatelstvi.hostbrno.cz

Ukázka ▼

Vstát časně. Za oknem modrý inkoust noci už zlomené v den. Stalo se to před malou chvílí. Jak rád bych zase někdy byl u toho, když naše zemská kra opouští pásmo noci. Tohle zahlédnout znamená vůbec nejít spát. Sedět u ohně celou noc. Občas přihodit poleno. Občas prohodit pár slov a pak si jen tak unaveně všimnout, že tma mezi stromy řídne. Že se šeď kmenů proměňuje v první tušení barev, z ohně je jen modrý kouř, a pak se rozhlédneš a všechno je nahé v prvním světle.

Někdy se spát nedá. Ale nespavost není to, co bdění. Je to horizontální neuróza. Traplivý druh doufání. Naléhavé očekávání, že právě v této vteřině čekání na spánek ten spánek přijde. Vteřina se prodlužuje v nesnesitelně dlouhý, ničím nedělený čas. Tak jako měsíc dnes v noci. Vplížil se na okenní tabuli zleva hodinu po půlnoci a táhl se po ní v sestupném, docela plochém oblouku až do pěti do rána, kdy zmizel za pravým okenním rámem. Kdybych spal, neviděl bych ho vůbec. Kdybych bděl a sem tam zvedl hlavu od práce nebo od knihy, viděl bych jeho terč v různých bodech na jeho dráze. Avšak nespavost mi vykreslila celou jeho dráhu jako stopu stříbrného slimáka na tmavém skle. Nerozdělený pětihodinový okamžik mi ukázal, jak se svět roztéká ve šmouhy a vesmír v slimáčí stopy, když chvíle neumí skončit.

Hans vzpomněl na otce, který trpěl nespavostí několik posledních let svého života. Stres z nemocnice, z bledých neduživých tváří a osudů lidí závislých na přístrojích. Později vlastní srdeční arytmie, prostata a hlavně úzkosti. Jestli se Kateřinina nemoc jednou vyrovná, jestli ti dva kluci, Hans a Emil, budou k čemu, nebo se zmarní, upijí a zblbnou, jak to teď nejspíš vypadá. Jestli žena Marta bude jednou šťastná, anebo bude muset jen pořád dál něco snášet a snášet. Jestli celý ten život, kterým se plazí jako vojáci v blátě pod ostnatým drátem, není marný. Jestli to pálení a svírání jednou přejde. A jestli se ještě někdy sejdeme s rodiči a s bratry, jestli budeme spolu, alespoň údělem, alespoň stejnou láskou v různých časech, až času nebude. Existuje společenství živých a mrtvých, jak o tom dětem tolikrát vykládal? Nebo je život jen pálení a svírání, jen nemyslná šmouha, stopa našeho duševního a biologického rozkladu?

A proto Hans vstal časně. Přehodil si svetr jen tak přes pyžamo, vklouzl bosýma nohama do bot, pustil psa ven a sám se šel vymočit na louku před boudou. Zajdu za roh a vidím ho mezi haluzemi ovocných stromů, veliký, mnohem větší než v noci, a bílý jako spánková kost. Dokonalý kruh. Ne, není dokonalý, už couvá, ploští se na jedné straně, a tím více připomíná lidskou lebku, kterou mi bratr Emil ukázal vyčnívat ze země z rozkopaného hrobu na městském hřbitově. Tehdy tam Emil pracoval jako pomocník. Když nemohl studovat, vymýšlel si alespoň bizarní dělnické profese. Spánek, řekl tehdy a prohlížel si lebku přivřenýma očima, to je krajina sama o sobě. Pak lebku odevzdal hrobaři, který ji spolu s ostatními ostatky předchozího nájemníka hrobu zabalil do černého hadru a položil stranou.

Hans zašel do boudy. Hodil hrst třísek na poslední žhavé uhlíky v kamnech. Zahučelo to poprvé od večera útulně. Postavil vodu na kávu a ještě jednou se šel podívat na měsíc ve větvích ovocných stromů, na ten obraz, který bude tak těžké namalovat se všemi souvislostmi, které teď má. Byl ještě větší, blíž k obzoru a výrazně bledší. Rozpouštěl se v tom ránu jako kostka cukru.

Jsem snad náměsíčný? ptá se Hans sám sebe a fascinovaně hledí na spánkovou kost mezi bezlistými haluzemi a vrací se tunelem času. Stejná kost visela před pár lety v šest hodin ráno mezi anténami na střechách činžáků u nemocnice. Všiml si toho, až když vypnul světla auta na parkovišti před hlavním vchodem. Přijel pro tátu, který volal matce, že se mu na noční službě udělalo špatně, ať se neplaší, že si jen ráno ještě zajde na nějaké vyšetření, aby se cosi vyloučilo. A matka ihned volala Hansovi, ať pro něj zajede, protože zkrátka matka mívá tušení, která se zpravidla splňují, a tak Hans hned jel.

Dívá se na měsíc nabodnutý na anténu a ptá se, zda je to dobré, nebo špatné znamení. Je tu moc brzo, nebo se táta opozdil? Neopozdil. Šel pomalu podél zdi, o níž se opíral jednou rukou, druhou se držel za břicho. Byl to skutečně on. Teď se opřel o zeď oběma rukama, jako by se bál, že spadne, a takto opatrně postupoval úkroky bokem podél zdi směrem k hlavnímu vchodu. Odněkud se vracel, zřejmě z marného pokusu dojít někam sám. Ranní chodci se po něm znechuceně ohlíželi. Mysleli si, že je opilý. Hans k němu doběhl a podepřel ho.

Táto, co se děje?

Já jsem se ti, chlapče, nějak zamotal. Já jsem vlastně chtěl jít domů, nebo na neurologii, nebo, já nevím, ale teď tu nějak bloudím. Víš, asi jsem měl nějaký výpadek. Nějakou malou mrtvici. To se pak lidi takhle motají.

Kam chceš jít? Mám tě vzít na tu neurologii, nebo domů?

Domů? V tom pohledu byly obsaženy všechny další události jeho života. Domů takhle nemůžeme. Já musím do nemocnice.

Ale vždyť máš po službě, přijel jsem pro tebe.

Já vím. Jsi hodný. Ale víš, hochu, já teď nepotřebuji do nemocnice jako doktor, ale jako pacient. Nejdřív potřebuji tu neurologii, byl to asi iktus. Zaveď mě k doktorovi Skálovi do druhého patra. Znáš ho, Petr Skála. On se jmenuje jménem i příjmením stejně.

Jak to?

No přece: Petře, ty jsi skála. Tak mě to napadlo, z Bible, víš.

Jistěže vím.

Tak mě k němu zaveď a on mě vyšetří. A pak to půjde postupně, až na to přijdeme. Nejdřív musíme vyloučit…

Teskný výraz, který měl otec v očích při slově domů, byl pryč. Pan doktor Nedoma začal věcně pracovat na pacientovi, kterým byl on sám. A podpírán synem prošel jako pacient dveřmi, z nichž před chvílí vyšel jako lékař naposledy.

Někdo Hanse zatahal za rukáv. Hans otevřel oči. Byl to pes. Jako by říkal: Nespi. Čajník na kamnech se skoro vyvařil. Nebe za oknem tmavé, jen nad obzorem světlý pruh. Je večer, nebo ráno? Teď to nepoznáš. To ukáží až další kroky. Pak se objeví ta šipka, ten zatracený vektor času. Jako tehdy, ve chvíli mezi lékařem a pacientem. Taky nemohli tam v těch dveřích zůstat stát na věky.