Jiří H. Krchovský

Jiří H. Krchovský

Jeden z nejvýraznějších (a nejmladších) básníků vzešlých z undergroundu 80. let, zakladatel kapely Krch-off. Jeho básně zhudebnila řada undergroundových kapel včetně Plastic People of the Universe. Verše mu vyšly v zahraničních překladech (do angličtiny, dánštiny, holandštiny, polštiny či němčiny) zejména časopisecky. Za výbor Noci, po nichž nepřichází ráno získal v roce 1992 cenu Revolver Revue. Narodil se 22. dubna 1960 v Praze.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Já už chci domů Host 2015
Tak ještě jedno jaro tedy Revolver Revue 2015
Dvojité dno Host 2010
Mladost-radost Větrné mlýny 2010
Básně sebrané Host 2010
Mladost-radost... Větrné mlýny 2005
Nad jedním světem Host 2004
Poslední list Petrov 2003
Básně Host 1998
Dodatky Host 1997
Leda s labutí Host 1996
Noci, po nichž nepřichází ráno Host 1991  1992 Cena Revolver Revue
Nad jedním světem
Nad jedním světem
Poslední list
Poslední list
Básně
Jiří H. Krchovský
Básně
Dodatky
Dodatky
Leda s labutí
Leda s labutí
Noci, po nichž nepřichází ráno
Noci, po nichž nepřichází ráno
Cena Rok Země
Cena Revolver Revue 1992 Česká republika
Z recenzí
Ačkoli Dvojité dno z tvorby samorosta české poezie nevykračuje, a je tak dílem spíše nenápadným, nelze je nevnímat jako konzistentní a dlouhodobě promýšlenou výpověď. Také po ,,technické“ stránce je text vyzrálý. Krchovský, který svým stylem koncepčně deklasuje kdeco včetně sama sebe a své tvorby, se urputně vzpírá jiným měřítkům, než jaká si léty sám nastavil. Jeho silně pointovaná, z velké části epigramatická sbírka je velmi soustavná a sdělná, a to i navzdory sebezpochybňující tezi v závěru, v níž básník přiznává absenci zásadního sdělení.
—Marek Lollok
iLiteratura.cz

Vyučil se zedníkem, od roku 1977 je ve svobodném povolání a píše. Žije střídavě v Praze a v Brně – tam blízko místa, kde jsou pohřbení padlí sovětští vojáci, odtud přídomek Krchovský. Vlastním jménem je Jiří Hásek. Debutoval časopisecky, knižně mu vyšly jeho verše až po revoluci v souboru Noci, po nichž nepřichází ráno, básně z let 1978 až 1991 (Host 1991). „Krchovského groteskní, rýmovaná a pečlivě rytmizovaná poezie se navrací k tradici české dekadence, jejímiž konstantními symboly jsou smrt, bolest a zmar zahalené do dusivého alkoholicko-erotického oparu,“ píše se o něm na jeho oficiálních stránkách. Další sbírku Leda s labutí, básně z let 19992 až 1996 (Host, 1997) charakterizoval Milan Exner: „Není náhodou, že básník o sobě mluví jako o králi maškarního bálu chodícím v té nejkrutější masce, totiž bez ní… Právě to však je maska. Pod ní cítíme tvora perlorodě bezbranného. Mluví-li o sebevraždě, není to (jen) esteticky funkční gesto… Tušíme, že autor takových veršů se může stejně dobře oběsit jako opít, zahynout z přemíry bolesti i dětinské radosti… Dnes radostí pláče, zítra se bolestí směje. Bohém hledá (a nenachází) lásku…“

Následovaly Dodatky… básně z let 1978 až 1996 (Host 1997) a ucelený soubor Básně, který je sumou předchozích titulů (Host 1998). Podobně souhrnně pak nabízí básně z téhož období výbor Vše nejlepší… (Maťa 1998). Po pětileté odmlce vychází Poslední list, básně z let 1997 až 2003 (Petrov, 2003) a krátce nato sbírka Nad jedním světem, básně z let 2003–2004 (Host, 2004). Do sbírky Mladost – Radost, vybrané juvenilie z let 1978 až 1981 (Větrné mlýny, 2005) pak vybral rané texty, které kdysi četl jeho arbitr a mentor Egon Bondy a třídil je podle jejich úrovně. Krchovský vybral ty s červeným plus. „Kuriozita, řekněme,“ charakterizuje tuhle sbírku autor.

Básně sebrané (Host, 2010) jsou pak konvolutem dosavadní Krchovského tvorby vydané k autorovým padesátinám. Následovalo Dvojité dno (Host, 2010), které obsahuje básně z let 2009 a 2010. A soubor Tak ještě jedno jaro tedy (Revolver revue, 2015), jenž nabízí čtenářům dosud nepublikované básně z let 1975 (kdy byl autor patnáctiletý) až 2015. „Ve své standardní formě, přísně rytmickém a rýmovaném, vesměs strohém básnickém jazyku, který je stavěn do čtyřveršových strof, přináší tradičně skeptický pohled na svět. Jde o místo neutěšené až zlé, které musíme nějak přetrpět, než nás osvobodí smrt. Toto dlouhodobé čekání se skládá z bezpočtu nesnesitelných čekání menších, která mají podobu jen nepatrných každodenních posunů vstříc kýženému konci: příznačné jsou otázky typu, jak přežít den až do večera / jak přežít noc až do rána, anebo zpovědi říkající v obměnách totéž: jdu spát a těším se na to až vstanu / abych se těšil zas až půjdu spát; noc co noc skučím jako štěně / den co den jde o život,“ cituje ve své recenzi na serveru iLiteratura.cz Marek Lollok.

Ukázka

Co že jsem říkal? Nevím už
asi že bude dobře zase…
co jsem to hledal? Aha, nůž
co jsem to chtěl… Jo, podřezat se

—Nad jedním světem (Host, 2004)
Z ocenění
 1992 Cena Revolver Revue
Rozhovor
Zmoudření? Takové slovo bych si nedovolil použít