Dávno minuly časy, kdy si muži uzurpovali místo na literárním výsluní. Uplynuly také ty, ve kterých se pojmu „literatura psaná ženami“ ve většině myslích otevíraly natisíckrát otevřené brány do světa romantických a většinou nenaplněných lásek. Zmizely lavičky pod závoji planých růží, sklapla se růžová paraplíčka z Monetových obrázků, srdce propíchnutá šípem na bříze za polem pohltil čas.

Smráká se a kdysi cudná a naivní dívka z lepší společnosti svléká svou elegantní košilku v barvě nevinnosti. Je nahá. S ránem v ní vstává nová žena. Ranní kávu si vychutnává tak, jak právě je. Jakmile si zapálí první cigaretu, přehodí přes sebe saténový župan a posadí se k čistému listu papíru. Začne psát. Píše přítomnost moderní ženské literatury, která se s každým slovem stává minulostí. Je přemýšlivá, bystrá a zatraceně ženská. Vyrostla z té naivní a romanticky uvzdychané holčičky a vrhá se střemhlav do tajemných světů literatury, která ženám nemajícím dost odvahy zůstala zapovězena. Otevírá bránu, jejíž klika se leskne převahou mužských otisků, a začíná psát první odstavce moderní ženské literatury.

Archetypem moderní spisovatelky je žena talentovaná, vzdělaná, co nejvíce otevřená a svá. Nebojí se šokovat tématy za hranicemi, protože hranice nezná. Nevadí jí, že kritikům i čtenářům servíruje mezi řádky (a vůbec ne na stříbrném podnose) zároveň část svého intimního života. Naopak dokáže svou individualitu prodat a podat tak pomocnou ruku všem, kteří prožili a prožívají něco podobného, jen nenašli v důsledku možného odsouzení okolím odvahu o tom mluvit nebo psát.

Česká moderní spisovatelka píše o českých dějinách a osudech těch, které psychicky poznamenali. Zajímá se o daleké země odlišných kultur a píše o jejich obyvatelích jako by to byli naši sousedé. Česká moderní spisovatelka píše o lásce ženě k muži a o lásce ženě k ženám. Odkrývá pro mnohé stále ještě citlivé téma sexuality a sexuální orientace. Česká moderní spisovatelka nezná slovo tabu. Libuje si v kontroverzi, ale nepůsobí účelově. Zná svoji cenu. Má ráda otevřenost a doluje ji až z morku kostí. Vdechuje svým dílům uvěřitelné pocity hlavních protagonistů, mistrně ale ovládá také práci s dějem. Česká moderní spisovatelka tahá jako z klobouku dosud neviditelná (nebo raději neviděná) témata, ale přesto se i ona ráda vrací domů, aby zase byla tou malou holčičkou schovanou do máminých sukní. Holčičkou, která může věřit všemu, o čem se jí zdá. Alespoň do té doby než se probudí do nového rána a všechno se rázem změní.

Jednadvacáté století chrlí na pulty knihkupců jednu knihu za druhou. Některé s sebou strhne čas, jiné zůstanou. Ty nejúspěšnější uvedou na scénu i svého autora, od kterého budou od té chvíle kritici i čtenářská veřejnost očekávat další a další zázraky, které rozčeří stojaté literární vody. A pak jsou tu ještě různé literární ceny jako další z ukazatelů kvality knižních novinek. Pokud je česká kniha čtená, zajímavá, popř. ještě vyznamenaná nějakou tou literární cenou, ocitá se rázem v hledáčku překladatelů. A tak se česká moderní kniha dostává za hranice své rodné země.

Jaké moderní české spisovatelky byly spolu se svou úspěšnou knihou nebo jejich sérií uvedeny na scénu kvalitní moderní české literatury? Uveďme nejprve ty nejzvučnější z jmen. Jejich nositelky jsou: Zuzana Brabcová, Daniela Hodrová, Radka Denemarková, Petra Hůlová, Kateřina Tučková, Jakuba Katalpa a Irena Dousková. Nutno dodat, že je velmi obtížné až nemyslitelné vytvářet nějaké spisovatelské žebříky, ve kterých by si jednotlivé autorky vysloužily určitý stupeň kvality dle své čtenosti, překládanosti nebo počtu získaných ocenění. Budeme se tedy věnovat těm spisovatelkám, jež nám předkládá CzechLit. Ten je totiž takovým zrcadlem kvalitní a moderní české literární tvorby, která je ověnčená řadou literárních cen a nejen díky tomu také překládaná do celé řady cizích jazyků.

Jako první vstupuje na scénu Zuzana Brabcová (1959 – 2015), která roku 1987 získala jako první v historii Cenu Jiřího Ortena. Obdobně jako několik dalších spisovatelek, kterým se zde budeme věnovat, dostala i Zuzana Brabcová lásku k literatuře do vínku. Je totiž dcerou literárního kritika a historika Jiřího Brabce a literární historičky, editorky a překladatelky Ziny Trochové. Zuzana Brabcová je autorkou šesti románů, zároveň pracovala jako redaktorka v nakladatelstvích Český spisovatel, Hynek a Garamond. Cenu Jiřího Ortena obdržela za svůj druhý román s názvem Daleko od stromu z roku 1984. Věnuje se v něm metaforické potopě 70. a počátku 80. let, která zaplavuje Prahu hladovými vlnami socialismu. Bouřlivé ohlasy sklidil především její lesbický román Rok perel z roku 2000, při jehož prezentaci otevřeně uvedla, že sdílí společnou domácnost se svou dcerou, manželem a přítelkyní. Za svůj pátý román Stropy pak získala roku 2013 cenu Magnesia Litera. Autorka v tomto svém díle pojednává o duších uvězněných za dveřmi psychiatrické léčebny a otevírá bránu všemožným niterným rozhovorům. Vrhá se z reality do snu a zpátky, stírá rozdíly mezi skutečností a fantazií. Kniha Stropy zaujala i egyptského bohemistu Khalida Biltagiho, který si ji vybral k překladu do arabštiny. Sám o autorčině díle říká: „Stropy se mi náramně líbily. Je to opravdu úžasný román, k překladu velice vyzývavý. Narace je tak magická, že jakmile vyšel můj arabský překlad, objevily se vzápětí různé recenze, a kniha se tak dostala až do akademického kruhu.“

Dílo Zuzany Brabcové bývá často překládáno do cizích jazyků, její díla už vyšla v němčině, dánštině, švédštině, slovinštině, maďarštině, italštině a dal.

Další ženou na scéně moderní české literatury je prozaička, básnířka, překladatelka a literární teoretička Daniela Hodrová (*1946), která je držitelkou Státní ceny za literaturu, Ceny Franze Kafky a nyní čerstvě i Magnesie Litery. Je dcerou divadelního a filmového herce Zdeňka Hodra, jejím manželem pak byl básník, prozaik a překladatel Karel Milota. Daniela Hodrová pracovala jako redaktorka nakladatelství Odeon, řadu let pak stála v čele oddělení teorie literatury Ústavu pro českou literaturu.

Autorská tvorba Daniely Hodrové je vnímána jako postmoderní a díky notné dávce metafor a alegorií se zavděčí spíše náročnějším čtenářům. V jejím rukopise se nejen vzhledem k oblíbenému psychologickému vykreslování postav odráží matný vliv Ladislava Fuchse, autora psychologické prózy s nádechem úzkosti. K jejím nejvýznamnějším dílům patří trilogie Trýznivé město: Podobojí, Kukly, Théta vydaná v roce 1991 a Román zasvěcení z roku 1993. Ve své románové trilogii se autorka prochází tajemnou Prahou a v tepu jejího psaného i nepsaného života hledá smíření s odchodem svých nejbližších. Táže se po duchovním smyslu bytí a stírá mystický opar mezi pozemským a mimopozemským životem. Román zasvěcení je naproti tomu cestou metamorfózy iniciačního¹Iniciační román (z lat. initium = počátek, vchod), též román zasvěcení – typ románu, vyznačující se hrdinovým usilováním o esoterické (mimosmyslové, hlubinné) poznání, snahou o vnitřní očistu, převtělení, splynutí s Bohem, nalezení identity, spočívající v přechodu z jednoho stavu do jiného, vyššího a dokonalejšího, o vnitřní proměnu skrze nejvyšší poznání; zahrnuje v sobě prvky románu výchovného a vývojového – http://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/iniciacni-roman románu, jak jej znala antika, středověk a jak jej známe dnes, v náruči moderní²Například v podání Franze Kafky a jeho Zámku či Umberta Eca s jeho Jménem růže – ibid doby. Letos autorka obdržela za svůj zatím poslední román s názvem Točité věty cenu Magnesia Litera za knihu roku. Také v tomto díle vyvolává Daniela Hodrová své polozapomenuté mrtvé ze světa na druhém břehu, aby se sešli s těmi živými. Vrství na sebe vzpomínky do vět, které se točí v cyklu. „Slovo po slovu touží, věta k větě se vine, věty slov jsou obětováním nepoznanou věštbou, mezi slovy věta, větvit se, věštit, …“³http://archiv.ihned.cz/c1-65235680-magnesia-litera-hodrova-bolava-ceny Její zdánlivě nekonečné věty mají až příchuť experimentálního proudu vědomí s prvky poezie. Tento styl dává knize jistou hudební melodičnost, do které se místy opře Munchův Výkřik s veškerou svou životní naléhavostí. Díla Daniely Hodrové je dnes možné si přečíst také v angličtině, francouzštině, polštině či bulharštině.

Ještě větší obliby v zahraničí se těší Radka Denemarková (*1968), jedna z nejpřekládanějších moderních českých spisovatelek. Ta je nejen úspěšnou autorkou prozaických děl, ale také literární historičkou, scénáristkou, dramaturgyní a překladatelkou německé prózy a divadelních her. Působila také jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Díla Radky Denemarkové byla přeložena do patnácti světových jazyků. Je rovněž držitelkou celé řady významných literárních a dramatických ocenění⁴Získala hned tři ceny Magnesia Litera, a to každou za jiný žánr. Za román Peníze od Hitlera. Letní mozaika. obdržela roku 2007 Magnesii Literu za prózu, stejnou cenu za publicistiku si získalo její dílo Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (2009), a konečně dostala i Magnesiu Literu za překlad, a to v případě knihy Rozhoupaný dech (2011).. Cenu Magnesia Litera za prózu si vysloužil její román s názvem Peníze od Hitlera. Letní mozaika z roku 2006. Dvě ženy ve dvou časových liniích, hlad po svobodném životě a touha po spravedlnosti. Bezpráví, násilí, doživotní traumata nevinných a pachuť pomsty. To jsou vztyčné prvky potemnělého příběhu klubka událostí táhnoucích se od roku 1945 už navždy poskvrněnou českou historií. Kniha je silným a surově líčeným příběhem, který až do závěrečné tečky naplňuje citát Franze Kafky: „Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.“⁵http://www.literarni.cz/rubriky/resume/rozhovory/denemarkova-kniha-musi-byt-sekerou-na-zamrzle-more-v-nas_8578.html#.V5C8TKKmbZA

Další významnou spisovatelkou na scéně moderní české literatury je Petra Hůlová (*1979), která si svou tvorbou také vysloužila hned několik literárních cen. Autorčin románový debut Paměť mojí babičce z roku 2002 jí vynesl cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Ústřední děj tohoto románu se odehrává v Mongolsku, kterým se spisovatelka nechala inspirovat při svých cestách⁶Petra Hůlová pobývala v letech 2000-2001 v Mongolsku v rámci svého studia mongolistiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Navštívila také Spojené státy americké, které se jí pro změnu staly inspirací pro sepsání románu Cirkus Les Mémoires.. V knize se mísí příběhy mongolských žen vyrůstajících v tradiční společnosti se všemi jejími výhodami a pastmi. Úspěšný byl také její čtvrtý román s názvem Umělohmotný třípokoj, za který získala Cenu Jiřího Ortena. Tento tematicky i stylisticky odvážný román je takovou nepřímou asociací na knihu Alenka v říši divů, jenže pro dospělé. Je plný erotiky a vytoužených přání všech, co se touží odvázat, ale nemají přístup do světa za zrcadlem.

Trojici ocenění pak zakončila roku 2008 Cenou Josefa Škvoreckého za dobrodružný román Stanice Tajga. Petra Hůlová se v něm vydává do postsovětského Ruska, konkrétně na onu sibiřskou tajgu vyobrazenou na ledově bílé obálce knihy. Vydává se na „nekonečně širou a minimálně obývanou lokalitu, kterou našinec vnímá zredukovanou na tamější pracovní tábory, magistrálu a trosky původních kmenových společností s jejich bohatou mytologií. To vše autorka v této knize obsáhla. Svoji pátou prózu rozepjala v čase mezi prvními poválečnými roky a přítomností – a v prostoru spojila sibiřskou vesnici Charyň, která odkazuje ke „starému“ světu, v němž se přirozeně najde místo i pro „ducha tajgy“, se světem „novým“, moderním a vyspělým, který v knize synekdochicky zastupuje Dánsko.“⁷Recenze Radima Kopáče v Právu

Tvorba Petry Hůlové se dočkala překladů do angličtiny, němčiny, maďaršiny, polštiny či italštiny. Autorčinu knihu s názvem Strážci občanského dobra⁸Jedná se o dílo, ve kterém se zrcadlí český porevoluční vývoj. V tomto jejím dalším temném románu vzkvétá na jedné straně svoboda a cesta plná nových možností, zatímco na té druhé bují chaos a pesimismus. Překladatel zde nalézá srovnání s porevoluční dobou v Egyptě, kdy se v rámci střídání režimů jen vyměnila jedna šeď za druhou. si k překladu do arabštiny vybral významný egyptský bohemista Khalid Biltagi.

Do povědomí veřejnosti se dostala také spisovatelka a kunsthistorička Kateřina Tučková (*1980), a to svou druhou knihou Vyhnání Gerty Schnirch⁹Na konci dubna 1945 byli z domovů v Brně vyhnáni obyvatelé německé národnosti, bez slitování je tehdy hnali přes Pohořelice směrem do Rakouska. Většinou šlo o ženy, děti a starce, aniž by jim někdo dokázal či vůbec dokazoval spolupráci s fašistickým Německem. Smyšlený příběh odsunuté mladinké Gerty otevřel dlouho zamlčovanou kapitolu (nejen) brněnských dějin. Kniha spustila zájem o tento tragický a dodnes kontroverzně vnímaný historický moment, který vyvrcholil v roce 2015 politicky zformulovanou brněnskou Deklarací smíření. O rok dříve adaptaci knihy začalo uvádět HaDivadlo v režii Mariána Amslera. Autorka během práce na knize prošla mnohakilometrový úsek mezi Brnem a Pohořelicemi s batohem a dětským kočárkem, aby se zkušenosti odsunutých lidí alespoň trochu přiblížila. z roku 2009. Dílo bylo napsáno na základech skutečných událostí, čtenáři přibližuje osud německé dívky vyhnané v květnu 1945 ze svého domova v rámci Brněnského pochodu smrti. Kniha se dočkala několika dalších vydání a také nominace na Cenu Jiřího Ortena. Čtenáři si však oblíbili především druhý román Kateřiny Tučkové s názvem Žítkovské bohyně vydaný roku 2012. Také na sepsání této knihy se autorka připravovala pomocí důkladných archivních rešerší a rozhovorů s pamětníky. Děj knihy se odehrává v Bílých Karpatech, konkrétně v oblasti pojmenované jako Žítková. Právě zde sídlily vědmy a bylinkářky pronásledované katolickou církví a později zcela vymýcené komunistickým režimem. Kniha Žítkovské bohyně je příběhem o ženské duši a umění magie. Stejně jako předchozí autorčina dílo odkazuje na zasuté události českých dějin. Kateřina Tučková obdržela za román Žítkovské bohyně Cenu Josefa Škvoreckého, cenu Český bestseller, Cenu čtenářů v soutěži Magnesia litera a Cenu čtenářů České knihy. Román se stal nejpůjčovanější knihou českého autora v našich knihovnách v roce 2013 a ke konci roku 2014 se jej prodalo na sto tisíc výtisků. Dočkal se překladu do osmi jazyků včetně arabštiny, němčiny či polštiny.

Další významnou spisovatelkou je Jakuba Katalpa, vlastním jménem Tereza Jandová (*1979). Pozitivní ohlasy kritiků sklidila už za svůj románový debut s názvem Je hlína k snědku? vydaný roku 2006. Autorka zde ve středu různých svodů vypráví silně eroticky zaměřený příběh, ve kterém je ale nutné spatřovat jen druhotnou linii. Hlavní náplní knihy je vedle smyslnosti spíše smyslovost – kniha je především velice umně zpracovanou mozaikou vůní, pachů, barev, zvuků a orgastických prožitků. Významným literárním počinem Jakuby Katalpy je však její kniha s historickou tematikou a názvem Němci, publikovaná roku 2013. V tradičně psaném vyprávění se autorka vrací k událostem druhé světové války. Sleduje život německé hlavní hrdinky, která se ve válečných letech ocitá v Sudetech jako učitelka. Dílo se spisovatelsky i čtenářsky velice oblíbeným námětem je v případě Jakuby Katalpy podáno s ryzím citem pro osobní příběh hlavní hrdinky, který „nepůsobí jen jako obrys pro omalovánku dějin, ale jako důvěryhodná a velká kronika.“¹⁰http://www.czechlit.cz/cz/autor/jakuba-katalpa-cz/ Román Němci si právem vysloužil Cenu Josefa Škvoreckého a také Cenu Česká kniha, díky které se ocitl v hledáčku překladatelů. Brzy tak byl přeložen do německého, slovinského, bulharského a makedonského jazyka.

Scénáristka, publicistka, prozaička a básnířka Irena Dousková (*1964) rovněž patří mezi hojně překládané autorky. Do povědomí veřejnosti se dostala především prózou Hrdý Budžes z roku 1998, kterou svým podáním proslavila herečka Bára Hrzánová. Hrdý Budžes vypráví o životě malé školačky v době komunismu se vší svou spontánností a absurditou. Tragikomicky zpracované téma zaujalo čtenáře¹¹V České republice prodalo 60 000 výtisků, kniha se stala mnohokrát dotiskovaným bestsellerem. i divadelní¹²Divadelní zpracování přesáhlo 600 repríz. Divadelní dramatizace byla také opakovaně uváděná v České televizi. návštěvníky. Jedná se o jednu z nejznámějších českých próz, jež byly publikovány po sametové revoluci roku 1989. Kniha vyšla v překladech již v devíti jazycích včetně angličtiny, němčiny a polštiny.

Děti, stalo se něco moc smutného, vaše spolužačka Olinka Hlubinová umřela, protože byla moc nemocná od srdce.“ A tak jsme se všichni lekli, a pak jsme šli domů. A já teď na to pořád musím myslet. Ta Olinka sice neni z druhé B. jako já, je z áčka, ale stejně. Má takový krátký černý vlasy a hrozně hezky kreslí. Já jí ani moc neznám, ale paní učitelka nám hodněkrát ukazovala výkresy, co Olinka kreslila, protože jsou hezký. Teďka umřela, tak už jí asi neuvidím, ale ty výkresy může paní učitelka klidně ukazovat pořád. To je dost divný.

Doma jsem to hned vyprávěla a ptala jsem se, jak to že umřela, když to je malá holčička, protože já už vím, že někdo umře a pak už nikdy nepřijde domu ani nikam, ale hlavně, když je starej. A taky jsem se ptala, co to je od srdce a prej je to tak, že srdce je nejhorší nemoc. Jak má někdo srdce, tak skoro určitě umře. Máma mi pak dala dvě sušenky, asi proto, že jsem byla smutná jako pes. Tak mám radost a pořád jsem smutná.

—Hrdý Budžes (Hynek, 1998)

Pozoruhodná je také poetická tvorba Ireny Douskové. Ve své básnické sbírce z roku 2009 s názvem Bez karkulky¹³Recenze knihy ve zvukovém záznamu dostupná na: http://www.rozhlas.cz/mozaika/recenze/_zprava/irena-douskova-bez-karkulky-recenze–655590 maskuje úzkost ve světě potácející se duše vtipem¹⁴„Začněme tedy od pohádek, v nichž vystupuje Budulínek nebo Smolíček, ale s otázkou, kdo je větší debil.“ Z recenze knihy. http://www.rozhlas.cz/mozaika/recenze/_zprava/irena-douskova-bez-karkulky-recenze–655590 i sebeironií. Neočekávejte lyrickou knihu pohádek, ale spíše drsné a bezútěšné psaní plné šťastných začátků a morbidních konců. Sbírka Bez karkulky je vlastně o tom, jaké by to bylo, kdyby známé pohádky běžely ve stopách běžného života s veškerou jeho krutostí a neúctou k happy endům.

Je třeba uvést i další autorky, které zanechaly v moderní české literatuře nesmazatelný otisk. Patří k nim zejména tyto ženy: Eva Hauserová, Kateřina Rudčenková, Lenka Lagronová, Petra Soukupová, Markéta Pilátová, Magdaléna Platzová, Magdalena Wagnerová, Lucie Lomová a v neposlední řadě pak jmenovkyně – Petra Procházková a Iva Procházková.

Eva Hauserová (*1954) je především jednou z nejvýznamnějších českých feministek. Je ale také spisovatelkou, novinářkou a překladatelkou. Pracovala také jako redaktorka časopisů ABC, Story a sci-fi časopisu Ikarie. Poté působila v nakladatelství Harlequin Publishers a pracovala také jako reklamní copywriterka. Přeložila celou řadu románů pro ženy a vydala několik feministických příruček. Právě ona stojí za překladem známé divadelní hry Monology vagíny od autorky Eve Ensler.

Další autorkou, jejíž dílo by nemělo zůstat opomenuto, je Kateřina Rudčenková (*1976), básnířka a dramatička. Z její tvorby kvalitou vybočuje především drama Niekur, za něž získala roku 2006 Cenu Alfréda Radoka. Nezvyklý název dramatu pochází z litevštiny a překládá se jako „nikde“. Odkazuje na náhodný a časově omezený milostný poměr, který vzniká na půdě propůjčeného území – tedy jakoby nikde. Zaujmout dokáže také její sbírka poezie s názvem Chůze po dunách, která byla roku 2014 oceněna¹⁵Roku 2003 získala za svou poetickou tvorbu rovněž německou Cenu Huberta Burdy pro východoevropské básníky. Magnesií Literou.

Červená krajina

projdeš červenou krajinou

železitými pláněmi

s pravdou podvědomě uloženou

vedle hlíz jedovatých ocúnů

projdeš do dáli

až k okrovému moři

na němž se pohupují

spokojení

k moři plnému rudých jahod

velikosti oken

do daleka do žhnoucího nekonečna

—Chůze po dunách (Fra, 2013)

Další významnou ženou na poli české literární scény je dramatička a autorka rozhlasových her Lenka Lagronová (*1963). Za svou hru Terezka obdržela Cenu Alfréda Radoka za hru roku 1997. Dílo je odrazem osobní přeměny autorky, která téhož roku složila řeholní slib čistoty, chudoby a poslušnosti. Dramata Lenky Lagronové jsou uváděny v Čechách i zahraničí¹⁶Její dramata vyšla v anglickém či korejském překladu..

Prozaička a scénáristka Petra Soukupová (*1982) je držitelkou řady významných literárních ocenění. Za svůj román s názvem K moři získala roku 2008 Cenu Jiřího Ortena. Zabývá se v něm nemožností komunikace, která napadá i úzký kruh rodiny. Stylově i myšlenkově bývá tato próza přirovnávána ke klasickému dílu s názvem K majáku spisovatelky Virginie Woolfové. Za román Zmizet obdržela roku 2010 cenu Magnesia Litera za Knihu roku. Opět se zde objevuje problematika rodinných vztahů, jejich chvilková blízkost, kterou přebíjí dlouhodobá vzdálenost. Petra Soukupová je nositelkou skvělého vypravěčského talentu, díky němuž dokáže čtenáře donutit zamyslet se nad zdánlivě nedramatickými událostmi života.

Spisovatelka, novinářka a hispanistka Markéta Pilátová (*1973) publikuje v řadě českých médiích, píše také písňové texty pro zpěvačku Moniku Načevu. Úspěch si vysloužila už svým románovým debutem Žluté oči vedou domů z roku 2007, který byl nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Dílo je zasazeno do prostředí brazilských emigrantů, kteří se postupem času oprošťují od svých kořenů. Najdou ještě cestu domů? Knihy Markéty Pilátové vyšly v německém, nizozemském, polském, portugalském či španělském překladu.

Také dcera známé spisovatelky a disidentky Edy Kriseové, Magdaléna Platzová (*1972) našla své místo na výsluní moderní české literatury. Je především dramatičkou, autorkou knih pro děti a publicistkou. Psala pro několik významných českých médií, úspěch jí vynesly divadelní hry Na útěku! a Sayang¹⁷Hra Na útěku! z roku 1999 postoupila do finále soutěže o Cenu Alfréda Radoka za nejlepší českou divadelní hru, hra Sayang z roku 2000 taktéž, jen o rok později. Hra byla inscenována jako dramatické čtení v Divadle Na zábradlí..

Magdalena Wagnerová (*1960) je autorkou románů, scénářů a mnoha pohádkových knih¹⁸Za své půvabné pohádkové knížky byla nominována na Cenu Magnesia Litera a Zlatá stuha.. Napsala mimo jiné i scénář pro celovečerní film Saturnin. Pozoruhodný a místy až kafkovsky laděný je její román s názvem Papíří z roku 2005 o knihovníkovi, který by si rád splnil své sny.

Někdy přemýšlel o tom, zda obecní knihy pochopí, proč je jim nevěrný. Stejně tak zvažoval, jestli mu odpustí jeho vlastní knihy, pokud se zdrží v knihovně do pozdních hodin. Papíří však bylo shovívavé. Obecní knihy svému vedoucímu blahosklonně tolerovaly víkendy, pokud se v pondělí vrátil, domácí zase tolerovaly svému pánovi pracovní dny, pokud se vrátil do půlnoci. Tak zněla nepsaná dohoda.

—Papíří (Dybbuk, 2005)

Také komiksová literatura má svou významnou ženskou protagonistku, a to v osobě Lucie Lomové (*1964). Ta je laureátkou komiksových cen Muriel za roky 2011 za nejlepší původní scénář a nejlepší původní český komiks ke grafickému románu Divoši a také za nejlepší původní knihu Anna chce skočit. Román Divoši byl vydán nejprve ve Francii a hned si získal mnoho pozitivních ohlasů. Bez nadsázky lze říci, že tento „nejobsáhlejší barevný komiksový počin od dob Saudkovy Muriel má díky univerzální vyprávěcí technice ambice stát se v zahraničí nejznámějším českým komiksem, aniž by se bál vycházet z typicky české poetiky.“¹⁹Z recenze redaktora Richarda Klíčníka pro iLiteraturu.

Petra Procházková (*1964) je spisovatelkou, novinářkou a humanitární pracovnicí. Působila jako válečná zpravodajka. Roku 2000 převzala od prezidenta Václava Havla Medaili za zásluhy²⁰Vyznamenána byla také cenou primátora Plzně za lidská práva (2000), Cenou křepelek (1999), novinářskou Cenou Ferdinanda Peroutky (1997) a cenou Gratias Agit za šíření dobrého jména ČR v zahraničí.. Ve svých dílech zachycuje zejména životy lidí v dalekých zemích zmítaných válkou. Dotýká se bolestných osudů manželek, matek a dcer, kterým válka vzala ty nejbližší.

Psaní dětské literatury, ale také knih pro dospělé se věnuje pro změnu Iva Procházková (*1953), dcera významného spisovatele Jana Procházky. Její knihy vyšly v patnácti jazycích. Je také držitelkou mnoha literárních ocenění²¹Za svou literární tvorbu obdržela pět Zlatých stuh, dvě Magnesie Litery v kategorii knih pro děti a mládež. Získala také nejprestižnější německou cenu za tvorbu pro děti – Cenu Friedricha Gerstäckera.. Je mimo jiné autorkou antiutopické prózy Tanec trosečníků vydané roku 2006. V té je svět pohlcen děsivou pandemií. Přežije zde alespoň láska?

Láska přežije určitě – na stránkách knih, v našem vztahu k nim a možná i v nás samotných. Zbývá ještě hodně spisovatelek, které se zapsaly do dějin moderní české literatury, kolik z nich ale dokáže pojmout naše paměť? Kolik knih může vůbec za jeden pouhopouhý život projít našima rukama? Ať už je píšou ženy nebo muži, dělají záslužnou práci – většinou v rámci své introspekce nastaví zrcadlo života mnohým z nás. Možná bude vhodné zakončit tuto procházku ryze dámskou literaturou citátem jednoho muže. Filosofa, který kdysi řekl, že „Nemohu nikoho nic naučit, mohu je jen přimět myslet.“²²Tím filosofem není nikdo jiný než Sokrates.