Ještě před pádem komunismu se stal inženýrem na vysoké škole báňské, pak nastoupil k dalšímu vysokoškolskému studiu na Filosofické fakultě v Ostravě, doktorát z české literatury získal v Brně na Masarykově univerzitě, na obou školách dnes přednáší. Jeho básně vycházejí v antologiích i časopisecky, je členem redakční rady časopisu Host, vydával časopis Landek, podílí se na redakci Odvrácené strany měsíce. Spoluorganizuje ostravské literární a umělecké akce.

Debutoval sbírkou Obývací nepokoje (Sfinga, 1995), která se „vyznačuje impresionistickou posedlostí okamžikem a detailem,“ jak o ní napsal Radim Kopáč. Ve sbírce Měsíce (Host, 1998) autor akcentuje rovinu času, jakoby ho na jedné straně zastavil, na druhé si uvědomoval jeho překotný běh. „Zatímco se jeden, ten měřitelný a pojmenovatelný, vtělil do strnulosti tyčících se stěn obyváku, do letmých pohledů a útržků „životaběhu“, ten druhý, vnitřní čas, jdoucí napříč ději, se zrychlil až k úzkosti,“ píše o sbírce Ondřej Macura. Hruškovy sbírky vždycky doprovází zdařilá výtvarná sekce, zatímco první sbírku ilustroval Adam Paleček, druhou Zdeněk Janošec – Benda, u třetí nazvané Vždycky se ty dveře zavíraly (Host, 2002) autor přizval Daniela Balabána. Tady je, na rozdíl o prvních dvou souborů, patrný i milostný rozměr poezie: „Vždycky se ty dveře zavíraly, samy od sebe, léta letoucí, s pomalým chvatem. / Teď se ani nehnou. / Před nimi žena zvedá provinile velkou / spodní košili, která v noci spadla ze šňůry. / Muž se dívá na ženu s tou košilí. Asi vítr. / Někdy v noci. / Oba by chtěli vědět kdy, kdy přesně se to / stalo, oba by chtěli být v té chvíli.“ O dva roky později vychází Hruškovi souborné vydání předchozích sbírek obohacené o prózy a ilustrace Hany Puchové nazvané Zelený svetr (Host, 2004). Sbírku Auta vjíždějí do lodí (Host, 2007) ilustroval Jakub Špaňhel, básník za ni získal Cenu Jana Skácela. „U knihy Auta vjíždějí do lodí dospěl Petr Hruška, básník civilních běsů, možná na sám konec oné silnice vedené v úsporné a úporné jednostrunnosti. Zároveň vyvstává otázka, kam až lze s obsesí spatřit v detailu záblesk věčnosti a zatracení vlastně dojít,“ píše o Hruškově sbírce Dora Kaprálová.

Za soubor Darmata (Host, 2012) získal Hruška Státní cenu za literaturu (2013) a byl nominovaný na Magnesii Literu za poezii. „Dneska u řeky / řval jsi něco na mě / přes kalné peřeje / a nebylo ti rozumět, znělo to jako / Darmata! / Ochcaná darmata!“ Tak zní součást básnické promluvy otce k synovi, z níž vyvstal i její název. Podobně jako cesty (vlaky, lodě), jsou i děti (rodiče) pro soukolí Hruškovy poezie podstatné. „Záhadné slovo darmata navozuje dojem, že jde o přesmyčku. Někde v pozadí se stále dějí malá dramata, zauzleniny našich nedorozumění, omylů, nedostatečností. Jenže jsou tu i jiné skryté významy. A hlavně samo gesto, sám obraz: nesrozumitelný křik hocha zpoza řeky. Možná i takhle by se mu dalo rozumět: Co jste mi teda dali? Co je to za zmatený dar? Co dělat, abych v něm tak darmo nevázl?“ ptá se v recenzi na knihu Jan Štolba. V roce 2015 Hruškovi v Revolver revue vyšla kniha Jedna věta, jde o součást mnohaletého projektu, v němž přední čeští autoři celý rok popisují jednou větu každý svůj den.

Ukázka

—Darmata (Host, 2012)