Studoval na Gymnáziu Jana Keplera v Praze a český jazyk a literaturu na Filosofické fakultě UK, tu nedokončil. Na začátku devadesátých let nastoupil do revue Souvislosti, pracoval i jako korektor v novinách, vedoucí literárních a kulturních příloh, později jako nakladatelský redaktor a překladatel z ruštiny. Přebásnil i řadu antických a korejských textů. Jeho vlastní básně vyšly ve většině evropských jazyků.

Borkovec debutoval v roce 1990 sbírkou intimní lyriky Prostírání do tichého, která vychází z křesťanské tradice i přírodních motivů, jež ještě umocňuje v další sbírce Poustevna, věštírna, loutkárna (1991). Odkazuje k Vladimíru Holanovi i Karlu Šiktancovi. Po ní vydal ceněný soubor Ochoz, za který získal v roce 1995 Cenu Jiřího Ortena. Kritikové se shodují v tom, že Borkovec vstoupil do literatury už jako hotový básník s pevným řádem, s klasickými rysy a s ucelenou prací s jazykem. V roce 1996 vyšla Borkovcovi sbírka Mezi oknem, stolem a postelí. I v ní podává obraz vesnické krajiny s mlhami, starými staveními a lidmi, kteří v nich trpí i milují. Už tahle sbírka rozdělila kritiky na Borkovcovy zastánce a odpůrce, ti mu vyčítají přílišný odstup, víc „vůle k poezii než samotné poezie“, jak napsal kritik Josef Mlejnek. O dva roky později vydaná Polní práce tuhle polaritu jen prohloubila. „Borkovec je obratným akrobatem na laně poetické zkratky,“ napíše o něm později v recenzi na jeho berlínskou poezii Bára Gregorová, čímž vystihne souběžně básníkovu virtuozitu i potřebu předvést dokonalý výkon. Až s čtyřletým odstupem vyšla Borkovcovi sbírka A.B.A.F, která obsahuje dvanáct textů. „Při srovnání s Polními pracemi si nelze okamžitě nepovšimnout, že občasná hravost a efektnost (které v dřívější sbírce plnily nezastupitelnou funkci) zde ustoupily jisté zádumčivosti a s ní spojené metaforické hloubce,“ napsal o knize Ladislav Nagy. Needle-book vydaná v Pasece v roce 2003 je pak syrovější a drásavější, Borkovec v ní částečně vystoupil ze svého vnitřního světa obrazů. V polovině dekády po miléniu autor nachází stabilního vydavatele v podobě nakladatelství Fra, v roce 2005 nejprve přehlédne, upraví a k vydání nachystá své předchozí básně do souboru Vnitrozemí, který doplní o několik aktuálních textů, aby odjel do Berlína na tvůrčí pobyt. Tam vzniká Berlínský sešit/ Zápisky ze Saint-Nazaire (2008). „Ten příběh, který nám Petr Borkovec odhalil ve své knize, ale mluví prostřednictvím náměstí, ulic, zahlédnutých zahrádkářských kolonií. Je to kniha zahlédnutí a spatření a pobývání s lidmi, které potkává, kniha účastných pozorování, kniha účasti s věcmi, tušenými příběhy jiných lidí,“ píše o něm na iLiteratura.cz Josef Straka. V roce 2014 autor knihu doplnil a vydal pod názvem Zlodějíček.

S Milostnými básněmi (2012) se pak Borkovec pustil do bolestně ironické poezie. Hraje si se čtenářem, šifruje, ironizuje, otírá se o lásku, přírodu, rodinu, smrt i krajinu. „S úzkostnou pečlivostí vykresluje, koloruje a ozvučuje něco, co postrádá pevné obrysy a uniká pod rukama, ať už se v něm otevírá smrt, tma nebo chuť na sex. Upřímný jako zatím nikdy, v surovějším stavu než hmota slov, kterou hněte,“ stojí v anotaci ke knize. O tři roky později Borkovec knihu doplnil o deset básní a Fra vydalo znovu pod (opět čtenářsky přitažlivě matoucím) názvem Wernisch. Borkovec je také autorem knihy pro děti, v nakladatelství Běžíliška vyšel soubor Všechno je to na zahradě. Podstatná je i jeho překladatelská práce: podílel se na překladech v antologii ruské emigrační poezie U řek babylonských (1996) s Jaroslavem Kabíčkem vydal překlady básní Vladimira Nabokova v knize Ut pictura poesis (2002). Vydal výbor z poezie Vladislava Chodaseviče Těžká lyra (2004), o rok později dva překlady Jurije Odarčenka (Verše do alba) a Jevgenije Rejna (Bylo, byli, byla, byl…). Ve spolupráci s Matyášem Havrdou přebásnil Sofoklovu tragédii Král Oidipús (1999) a Aischylovu trilogii Oresteia (2002). S Vladimírem Puckem pak vydal v roce 2001 antologii překladů klasické korejské poezie Jasná luna v prázdných horách.

Ukázka

—Wernisch (Fra, 2015)